Perfekcionismus. Ano, určitě jsi někdy pocítila tu silnou touhu být dokonalá, nejlepší, zkrátka bez jediné chybičky. Možná ses zhlédla v krásných modelkách či světových celebritách, které jsou vždy dokonale upravené a za každou cenu elegantní. Je to ovšem vždy to nejlepší? Perfekcionismus je ukryt téměř v každé z nás. Každá aspoň na chvíli touží být tou, která je obdivovaná a pokládaná za vzor. Ovšem perfekcionismus jako takový se někdy může stát až duševní chorobou.
KDO JE TO PERFEKCIONISTA?
Perfekcionista je člověk, který nejen že chce být dokonalý ve svém zevnějšku, ale chce mít dokonalé všechno kolem sebe. Všechny jeho věci musí mít své dané místo a žádné jiné. Nedopustí ani jednu malou chybičku, všechno musí šlapat jako hodinky. Perfekcionisté často trpí poruchami příjmu potravy nebo jinými nemocemi tohoto typu. Zabývají se nepodstatnými maličkostmi, vše si moc připouští a berou k srdci. Jakýkoliv malý neúspěch v nich vyvolá vlnu méněcennosti.
KDE SE PERFEKCIONISMUS BERE?
Často za příčinou stojí samotní rodiče, kteří k perfekcionismu člověka od malička vedli. Zamysli se nad vlastní výchovou. Požadovali tví rodiče, aby jsi se nikdy nevzdávala a vše dotáhla až do samotného konce? Byli často příliš nároční a chválili tě jen za to, když jsi skutečně v něčem vynikal?. Snažila ses být schopnější, dokonalejší a třeba i krásnější, aby jsi splnila jejich nároky a očekávání už jen proto, abys od nich získávala ony pochvaly, které se ti od nich moc často nedostávaly?
Perfekcionismus se může projevit také v pozdějším věku, kdy vnímáme současný ideál krásy. Krásné štíhlé modelky, které září na stránkách časopisů se nám zdají tak spokojené a úspěšné, že začneme hubnout a přibližovat se tak vysněnému vzoru.
KLAD PERFEKCIONISMU
Jak se ovšem říká, vše zlé je k něčemu dobré. Stejně tak je tomu i u perfekcionismu. Na touze něčeho dosáhnout a být v něčem lepší, není přece nic špatného (pokud se to nepřežene až do extrémů). Člověk neměl mít špatný pocit z toho, když se mu něco nepodaří přímo na 100%. Je důležité nemyslet jen a jen na své chyby a přestupky a na to, co si o vás budou myslet ti ostatní. Zkrátka a dobře NEPODCEŇOVAT SE!
JAK SE HO ZBAVIT? (či zmírnit jeho vliv)
- Nikdo není dokonalý, tudíž naprostá dokonalost neexistuje a existovat nikdy nebude. Smiř se s tím.
- Každý den si zadej úkol a ten úkol splň. Může to být například: „Dnes si vypočítám 3 příklady do matematiky.“ „Někomu s něčím pomohu,“ apod… Žádné přehnané cíle si nedávej, bude ti o to víc špatně, když se ti daný cíl nepodaří splnit.
- Pochval se za každou pozitivní věc, která se ti povede.
- Usmívej se a směj se. Svět ti hned přijde o něco barevnější a ty pro něho také.
- Neprahni po tom, aby si o tobě lidé mysleli jen to nejlepší. Můžeš se jich klidně na rovinu zeptat, co se jim na tobě nelíbí nebo co od tebe očekávají. Pamatuj: není člověka, který by se líbil úplně všem!
- V duchu si opakuj: „Určitě to zvládnu.“ „Mám na to.“ “Bez problému.” “I já jsem dobrá.”
Text: Míša F.
jj to chci taky: )jinak supr clanek
DOst dobrej kometar, autorka musi byt chytra baba :-) jen dotoho Muffy!!!!!!
jj to poslední je supr dycky když mi nešlo třeba běhání v těláku tak si říkám ty zo zvládneš a tak nebo když už ani to nepomáhá tak si říkám si nejlepši tř. u toho běhání že jsem nej běžkině a tak dodávám si sebědomí ale vím že nic nejde na 100 procent to máš pravdu ….
Nevím, jestli se tomu dá říct perfekcionismus, ale já příšerně “lpím” nad čísli. Třeba, když máme partu: vadí mě, že jsme čtyři, já bych radši tři. Nebo když dělám postavení, třeba nějaké skupinky: ve předu musí být jeden, nebo tři ! Rozhodně ne dva ani čtyři ! A nikdo nesmí vybočovat !
Nedokážu nikdy překousnout, když někdo vybočuje z řady. Bohužel, tho pocitu se ne a ne zbavit…
to já mám problém s tím vytyčováním cílů, věčně si dávám něco velkýho, vyhrát celostatní soutěže, napsat knižky… a pak mě žere a nadavam si že to neudělám.. a bez cílů mi to taky nejde.. přitom jsem hroznej bordelář a věci kolem sebe mám často v bordelu, ale štve mě to a nejradši bych všecko měla tip top i když to tak neni.. a pořad si nepřipadam dost krasna.. tak sem asi taky celkem perfekcionista
Moje touha po dokonalosti se začala projevovat s nástupem na střední, kdy jsem prostě měla lepší známky než většina ostatních. Pak jsem si nabrala Oriflame, brigádu, závodila jsem v aerobiku. Postupně jsem si toho brala víc a víc a co hůř, všechno v pohodě zvládala. V Mekáči jsem byla spolehlivá a výborná pracovnice, v Oriflamu prosperovala, ve škole vynikala..a vysloužila si přezdívku Extrém :) v 18 jsem si to nechala vytetovat a až v 21 mě začíná krotit přítel. A já jsem mu za to moc vděčná…kdyby mne totiž nechal, asi bych si toho brala čím dál víc, stále vynikala a stále chtěla víc a víc.. Extrém jsem pořád a jsem na to hrdá, ale už se snažím mírnit v některých částech, které by mi jen kradly čas.
Jsem perfekcionista.
Jako fakt…
Odmalička jsem měla dost zájmů, nabírala jsem další a další a k mojí smůle jsem v žádném z nich nebyla dost špatná abych toho nechala…
Snažím se být ve všem nejlepší, spím pět hodin denně, nedívám se na televizi abych stíhala. Nechci kvůli zájmům přijít o přátele, takže se snažím v mezičasech věnovat kamarádkám, kamarádům, rodině, klukovi…
Žiju ve stresu…
Chci být dobrá, nejlepší… nevisí mi doma zlaté medajle ani nemám poháry, diplomy… nevím čeho chci dosáhnout… Jen se dívám nahoru a šplhám bůhvíkam, snažím se šlhat stejně rychle jako ostatní, jenže oni šplhají po jednom provaze, já musím vyšplhat po spoustě provazů… PROČ TO DĚLÁM?
Nevím co s tím, nevím ani jestli s tím chci něco dělat… baví mě přeci tolik věcí…
biologie
slavistika
šerm
flétna
zpěv
kreslení
psaní příběhů
čtení
poslouchání a skládání hudby
jazyky…je jich tolik kterým bych chtěla rozumět
škola… jsem patriot
Co do budoucna? Můžu být za nějakých deset patnáct let manželka, botanička, slavistka, flétnistka, šermířka, spisovatelka, výtvarnice… mohla bych pokračovat…
No jistě že nemůžu? Co s tím udělám? Nejjednodušší je upadnout do hluboké deprese.
Prostě se to pokusím zvládnout… bude to těžké…
Ale prostě to nedokážu nedotáhnout do konce…
Poslyšte, jak vypadá dokonalá patnáctiletá holka? Nedělám si legraci, dopravdy to chci vědět.
Culka: bývala jsem úplně stejná a v podstatě stále jsem. Ale neboj, jednou najdeš kluka, který se nebude bát všech vědomostí a schopností, které máš, a pozvolna tě naučí se věcí vzdávat – ne úplně, ale na plný úvazek :)
Další “renesanční” člověk? :-) Já taky dřív (hlavně na základce) mívala spoustu koníčků, pořád jsem chodila do nějakých kroužků a nevěděla, co mě vlastně baví víc… Postupně se to ale nějak vystříbřilo a teď už se naplno věnuji jen těm, které jsou pro mě nyní prioritní, jinak by to v dnešní době vysokých nároků snad ani nešlo. Sociolog Weber už začátkem 20.století hovořil o tom, že dnes dochází k tak velké specializaci věd, že už snad není možné věnovat se všemu a člověk, který chce doopravdy něco dokázat, se musí zaměřit jen na jedno jisté konkrétní. A vlastně je to pravda – dnes už jsou vědecké poznatky tak daleko, že kdo chce v něčem naprosto vyniknout, musí sa “zavrtat” v jednom oboru a zaměřit se na jedno téma (což ale vyžaduje jakési znalosti z okolních oblastí). Dnes už nikdo nevynikne například jako slavný botanista, protože má super poznatky z celé botaniky – to má kdekterá encyklopedie přístupná všem, ale botanik, který se zaměřil na daný, zatím zcela neobjasněný jev, a podařilo se mu (třeba během několika let zkoumání) dojít k jednomu jedinému zásadnímu poznání, kdy se věnoval pouze jednomu určitému jevu. Myslím si, že je super mít spoustu koníčků, volný čas je pak rozmanitější, ale také zastávám názor, že ani génius v dnešní době nedosáhne na špici ve všem najednou během jednoho lidského života…
Teď mě napadá… pořád si hrozně vyčítám, že nemůžu chodit na brigádu… nemám kdy…
Kroužky, učebnice, oblečení, školní exkurze, koncerty, divadlo, to něco stojí a to ještě ani nepočítám, “nájemné a stravovné”…
Připadám si hrozně hloupě, že nevydělám ani korunu, když jsem celá tak nějak finančně náročná. Všichni do mě neustále hučí, že na sebe mám přehnané nároky, ale je to pravda… stojím rodiče strašnou spoustu peněz a to si ani nepředstavuji, že bych mohla nosit značkové oblečení (maximálně ze second handu… není to špatná alternativa: nestalo se mi že bych potkala člověka se stejným kouskem, jaký mám já za stovku z dovozového značkového sekáče), že bych mohla utrácet za drahou kosmetiku a už vůbec ne za kosmetičku… nemůžu chodit do kina, málokdy se podívám do divadla, přestože by se ode mě čekala větší kulturní vzdělanost, jsem přeci gymnazistka, neviděla jsem přesto Shakespeara ani Moliéra…, málokdy se dostanu na koncert, častěji na něm účinkuji než sedím v hledišti… Musím si nějak vystačit s kapesným a připadám si hrozně hloupě když kvůli čemukoli jdu za našimi pro peníze navíc, přestože vážně neutrácím za zbytečnosti….
Všichni si vylepšují kapesné, já nemám jak a kdy… Dny mám roztříštěné spoustou zájmů, něco musím udělat doma, stále poslouchám, jak nic nedělám… Já ale opravdu chci něco dělat, jenže fakt nevím kdy a co… Maximálně mě napadá doučování, ale tak dobrá zase nejsem… možná biologie, chemie, možná čeština, ale nemohla bych se přizpůsobit… nemám čas, nestíhám…
A ne vysoké? Už to vidím, nebudu chtít nic zmeškat, napíšu se na bůhvíkolik volitelných předmětů a zase nebudu moct chodit do práce…
Elišce: díky za jakous takous duševní podporu… Zrovna v té botanice mám naprosto konkrétní cíle (zmapování flory Polesí, fotosyntéza: syntéza glukozy v laboratorních podmínkách, jazykovědný rozbor názvů rostlin a určení jejich výskytu v minulosti), ale potřebuji přávě k tomu tu slavistiku, která je s tím zcela neslučitelná a proto je nutné ji studovat zvlášť.
Stejně tak hudba… nedokážu se od ní nijak odpoutat, myslím, že jsme docela kamarádky… Musím hrát, musím zpívat a musím poslouchat, protože jinak upadnu do depprese jako naposledy, když jsem si celé prázdniny nemohla pustit Králíky ptáky a hvězdy… když si nedokážu vzpomenout na pokračoivání nápěvu, celý den nemyslím na nic jiného… Musím se dívat do publika jak poslouchá úžasný Máchův Hymnus, cítí ho s námi a taky u té skladby vidí poslední nedobytý kostel, jtak jako já.
Atd.
Spíš jde o to, že nevím, kam se chci prozpívat, kam se chci propískat, kdy mi to bude stačit, nedokážu z toho kolotoče vyskočit…
Moje sestra dělávala moderní tanec… jen na amatérské “rekreační” úrovni, chtěla si prostě zatancovat. Jenže měla tu smůlu že byla dobrá… a dostala nůž na krk: buď bude tancovat vrcholově, jezdit do zahraničí na soutěže a obětuje tancování veškerý čas a přátele, kterým se nebude moct věnovat, nebo skončí, protože ve chvíli kdy takovou nabídku odmítne už si nikde nezatancuje. Skončila a už si nikde nezatančí…
Nedokázala bych to, odejít, nechat je jezdit po světě a zpívat a dostávat čím dál víc lidí do kolen Máchovým Hymnem (nejen jím, ale tahle skladba je pro mne jakýmsi symbolem…). Chci tam být taky…
Celkem mě dostala písnička Oděsa, text od Lady Hiclové, hudba od Iva Cicvárka. Patřím do tolika škatulek, že nepatřím do žádné… “jsem stejně cizí tam i tu”…
Mám všechno, co jsem kdy chtěla, ale nestačí mi to…
Život je asi něco jako jídelní lístek cizí restaurace. Objednala jsem si něco, co mělo honosný název bouillabaisse a když mi to přinesli, zjistila jsem, že je to jen rybí polévka pofrancouzsku. Mám sice, co jsem chtěla, ale myslela jsem, že to bude jiné. Mám potřebu to dotáhnout, aby to bylo takové jak jsem si to představovala. Problém je v tom, že když jsem si tu bouillabaissu objednávala, neměla jsem tuchy, co mi přinesou…
Už je to, že musím pod každý článek napsat všecko, co mě napadne, už to je zhoubný perfekcionismus… Kdybych šla raději spát :)
Také jsem perfekcionistka. Ale trošku jiná než vy. Snažím se vypadat dobře..nosím pěkné oblečení, snažím se o sebe dbát. Samozřejmě ne přehnaně..jsem obyčejná puberťačka, ale když o sobě zaslechnu něco špatného, okamžitě chytnu depresi a raději se zahrabu do postele než se tomu od srdce zasmát. I když někoho nemám ráda, raději mu to nedám najevo, raději se k němu budu chovat, jak nejlépe dovedu, abych si ho neznepřátelila. Je to divné? I tohle je perfekcionismus. CHCI BÝT PROSTĚ DOKONALÁ! Dávám si přehnaně vysoké cíle..chci vynikat a když nevynikám a jsem jen průměr (což jsem většinou), tak je mi strašně úzko a okamžitě si začínám myslet, jak jsem otřesný člověk, že nikdy nic v životě nedokážu. JSEM SAMA PRO SEBE TOU ŠPATNOU!
A Culko třeba nakonec TY budeš ta “nejúspěšnější” a tvůj perfekcionismus se vyplatí.:)Ještě budeš za něho ráda:)
No, tak se mi zdá, že perfekcionistka je v naší republice každá druhá holka… Jen jestli to, holky, trošku nepřeháníte :)
Tak já můžu říct, že rozhodně perfekcionistka nejsem. Pokud mám možnost se na nějaký kroužek přihlásit, tak to určitě neudělám, jsem na to příliš líná. Ve škole mám sice samé jedničky,ale naprosto pro to nic nedělám…kdyby mi to ,,samo” nešlo, určitě bych se neučila. Ted jsem v devítce a moje lenost mi začíná bránit v tom, jít na gymnázium. Ted když byly prázdniny jsem si řekla, že bych se aspon na něco do školy mohla podívat, ale já jsem si radši sedla k počítači a celé jsem to u něj proseděla. Ano, opravdu celé prázdniny, až na to, žče jsem občas zašla ven. Kvůli mým známkám mi samozřejmě učitelé předhazují všelijaké olympiády a podobně,ale já se s toho snažím všemožně vykroutit, že nemám čas, jen abych to nemusela dělat.Pokud bych šla na ten gympl, tak pochybuji, že bych se přinutila.
Taky prispeji svou trocho udo mlyna, ted uz se na to mozna divam jinak, jsem na vysoke, ale preci. Na gymplu (chodila jsem na osmilety) jsem se taky nepredrala, delala jsem co sem chtela, znamky jsem neresila, nebo pokud teklo do bot, a mela jsem vynikajici znamky… kazdopadne jsem se snazila uzit si zivot.. byt s pritelem, chodit na akce, dobre se pobavit, trochu popit… trochu hodne popit… :)jit za skolu(tim vas k tomu nechci vybizet!!) a misto toho nakupovat… taky jsem se vzdy snazila nicim nevynikat… hrala jsem na klavir a kdyz jsem vyhrala talen roku, radeji jsem prestala cvicit, nez bych nekde mela jezdit… ted, kdyz se na to divam, ani toho nelituji… posledni roky jsem se zemerila na to, co mam rada a hlavne si utuzila pratelstvi, ktera trvaji doted! Jsem na vysce, co jsem chtela, snazim se na skoleudrzet a v tom abych to vydrzela muzu podekovat taky prave tem pratelum! Takze to co chci rict, ze zalezi na tom, jak ty jsi spokojena a stastna a uprimne lituju tech, co si nejsou schopni uzit srandu a pohodu, protoze dostali 1minus a ne jednicku, nebo ze celej den meli oko na puncose. Kouknete se ven, usmejte se a zkuste jednou hdoit problemy za halavu!
Když ono to nejde, hodit za hlavu, náš problém je v tom, že jsme nervozní dokud se to nevyřeší, nezvládáme to neřešit… ;(
Každý je prostě JINÝ..a nejde jen tak stát se z ničeho nic naprosto odlišnou osobností..!!
Za to nikdo nikoho trestat NEMŮŽE!
Já jsem to nějak nepochopila, to jste všichni dokonalé? Jak to děláte? Já si taková rozhodně nepříjdu, pořád si všechno vyčítám a ikdyž něco udělám dobře, pořád si říkám, že by to šlo udělat i líp, kdybych se více snažila, přitom už třeba ani nebylo jak! Nevím no…
článek mi přišel fajn ale ty komentáře.. některé byli vážně dost přehnaný
kdyz jsem si cetla ty komentare, musela jsem proste zareagovat… sory, ale kdyz tu nektere pisete, ze zvladate tolik konicku a jste jeste k tomu excelentni ve skole, mely byste byt spise rady… ja jsem bordelarka, skoro se neucim, krouzek navstevuju jeden… pred rokem jsem prastila s klavirem, coz mi nekteri asi porad neodpustili… neni snad fajn vsechno takhle zvladat??? pokud se zrovna nepatlate tisice kremama, neponocujete s biologii bo nesilite z toho, ze jste zase neco nestihly, je to snad dobry ne??? ikdyz… mozna nwm jak se citite… ale prijde mi to premrsteny…
lucilka, Coolish: Ale no tak… my se tu přeci nebavíme o dokonalosti, ale o perfekcionismu… Perfekcionismus je skoro na snadě označit psychickou poruchou… je to touha být dokonalá a všechno do puntíčku zvládat, ale tahle touha je samozřejmě neuskutečnitelná. Proto mívají perfekcionisté celkem těžký život: když nestíhají, nebo se jim něco nepovede, těžce to nesou a mají deprese a tak…
Jak jsem psala… já se třeba moc nevyspím, ne proto, že bych byla nemocná, ne proto, že bych zbůhdarma ponocovala, ale proto, že dokud nemám všechno připravené, prostě neusnu a pokud ano, nespím dlouho ani dobře. Beru na to léky, díkynohu mi stačí čaje a nemusím polykat rohypnol. Ale věř mi, že by mi bylo milejší nebýt ve svých patnácti letech závislá na čajích, které mají na zadní straně obalu napsáno “zalijte drogu 0,25 litru vroucí vody”.
je mi lito, ze to tak mas… vis… asi jsem to vazne prehnala… nemuzu vedet jak se citite… a to nepomaha ani kdyz si pred spanim ohrejes mleko bo si vezmes jabko? ja vim… babsky rady… ale pry to fakt pomaha ;)… jo asi mi ted reknes, ze tady nejde o spanek ale o neco jineho… vis, ja jsem asi pred pul rokem trpela takovym stavem, ze jsem napr. vesela pradlo a rekla si: nemuzu tam dat dva kolicky stejne barvy bo, musi na jednom kusu byt budto jeden nebo tri… bylo mi z toho nanic… ale nejak jsem prestala… budu ti, vlastne vam vsem, ktere mate tento problem drzet palce…
Coolish: ach ne, tak jsem to nemyslela, nic jsi nepřehnala! Možnost komentářů tady je přeci proto, aby sem každý mohl napsat, co si myslí, promiň, jestli ta odpověď zněla nějak útočně, nebo tak. Jinak kolíčky :D to znám :D musí být v barvě toho, co drží na šňůře :D
S tím spánkem… zkusím to… Ten čaj který užívám nepůsobí jako uspavač, ale jako zklidňovač, ale vidina spánku po teplém mléce je dost zajímavá, vyzkouším :) Dík.
S těmi kolíčky je to opravdu zajímavé. Já bych si to například dokázala vsugerovat, že to tak musí být..
Minulý rok a někdy i teď se mi stane, že si umím vsugerovat pocit “nervozity”..a ačkoliv to nedokážu přesněji definovat, je mi hrozně! Nervozita mnou projela tehdy, když jsem na ni pomyslela. Bylo to k pláči, často mi bylo tak nevolno, že jsem i zvracela! NO HRŮZA! Také jsem pila nějaké ty čaje a možná že i pomohly, pokud to tedy nebyla zase vsugerace, že mi ty čaje pomohou:D..je to zvláštní!
culka: nechtěla sem urazit jen mi přišlito že si to trošku domýšlíte každej a zvláště holky chtěj bejt krásný, milý dokonalý ale tvoje vyjadřování mi(s prominutím) příjde trošku přehnané jako kdyby bylo domýšlené. Nemyslím tím že si třeba blbá nebo něco já lidi takhle nesoudím jen mi to prostě přišlo přehnaný. a vím že tento názor, nebo spíš komentář není moc příjemný tak se za to omlouvám, jestli chceš býz dokonalá tek se tím perfekcionismem až tak tolik ,,nechlub,,
,,i sama dokonalost je vlastně nedokonalá,,
promiň, že to tak vyznělo, to jsem fakt nechtěla, ani útočit jsem na nikoho nechtěla, já si nemůžu pomoct, ale musím si vždycky obhájit každé slovo, takže prosím věz, že si spíš chci někomu vylít srdíčko, já nechci být dokonalá, já si jen nemůžu pomoct s některými konkrétnějšími věcmi (kolíčky, stůl podle Leffingwela, obalené učebnice, vyleštěná flétna, dotažené komentáře…) prostě mi to nedá pokoj, když nesplním nějakou svou vlastní podmínku “dokonalosti”.
Já si tu jen chtěla “poplakat” :D protože internetová stránka nemůže dost dobře provést škleb typu “nezájem” :)
omlouvám, se že jsem zapomněla nadepsat, ten předchozí komentář je pro lucilku
Culka: takze je mozny, ze kdyz dvakrat nebo trikrat kontroluju jestli jsem napr. nepolozila neco na topeni, (indyz vim, ze jsem se uz DIVALA) a taky nekdy mam zachvaty, kdy jsi sem schopna umyt treba petkrat ruce a nekdy se dokonce bojim na ne pouzit normalni mydlo protoze VIM ze ho pouzivali TI PREDE mnou… taky si skoro porad kontroluju mobil, klice… jsem precitlivela, porad se DIVAM, jestli mi nekdo NAHODOU nepsal… nekdy se citim jako pica… uz ani NEZKOUSIM hvyzdat na prsty, protoze mam strach si strcit ruce do pusy, kdyz si doma omylem sahnu napr. na ret, jsem nervozni, protoze jsem si NEUMYLA ruce… :( taky si po cisteni zubu porad vyplachuju pusu… x( nekdy je to v pohode, ve skole mi to az tak nevadi, ae kdyz jsem sama, dostavam takovy zachvaty a nwm co s tim… takze te svym zpusobem chapu a vubec tvuj komentar nepusobil na me spatne, mas pravdu, kazdy ma rict svuj nazor ;)… drz se… :) budu ti drzet palce…!!!!!!
Culka: jo a nezapomen napsat, jak to dopadlo s tim mlikem na dobrou noc… xD xD a jelikoz si desne preju, aby ses z toho aspon trochu dostala… neco jsem zkopcila… snad to trochu pomuze… ikdyz to asi neni jednoduchy… zacinam te totiz dost dobre chapat, protoze asi neco podobneho taky nekdy delam ► Uvědomte si, že dokonalost neexistuje.
► Soustřeďte se na to, abyste „optimálně“ zvládli tři až pět věcí za den.
► Mějte radost, když se vám podaří nechat nějaký úkol prostě jen tak ležet (neodpovíte okamžitě na e-mail, delegujete kopírování na někoho jiného, zeptáte se, zda se to nedá udělat později, nebo včas odejdete z práce domů).
► Soustřeďte se na pozitivní výsledky (vaše podklady pro prezentaci byly dobře přijaty, přestože jste na jejich přípravu neměli dost času, a nebyly tudíž tak perfektní, jak byste si představovali).
► Zabývejte se svými úkoly, a ne tím, co ostatní zanedbali nebo zanedbávají (ať si kolega svůj pracovní stůl uklízí sám).
► Maličkostmi se prostě nezabývejte.
► Ptejte se ostatních, co od vás skutečně očekávají, nepředpokládejte u nich tytéž nároky, jaké máte vy. Teprve potom se rozhodujte, zda a jak můžete nebo chcete jejich skutečným nárokům dostát.
► Nebojte se úsměvu a smíchu! Smích dělá dobře vám i ostatním a uvolňuje atmosféru.
Culka: a taky mi pomaha, kdyz si natvrdo reknu, (omlouvam se za vulgaryty) “nebud pi*a a prestan to kontrolovat, nebo se toho nezbavis!” jo… mozna to prehanim, ale nekdy je to slozity… ale rekla bych, ze driv to bylo jeste horsi…
Culka: a jeste posledni rada, ja jsem si pomohla svym zpusobem sama, ale v jake forme je tvuj perfekcionismus to nwm… dulezity je mit nekoho, s kym si o tomhle budes moct otevrene promluvit… kdyz jste na to dva, je to lepsi ;)… ver mi! ty to das, zvladnes prekonat samu sebe… ja ti proste verim…! :)
donnutka: to je zvlastni, jediny co me napada v takove chvili udelat je to, ze si najedes na nejaky vtipy bo tak… bo si pustis na netu komedii… zacnes si zpivat, hlavni je s nekym to probrat… ;)
pozor na mě! Napsala jsem čtenářský deník včetně podrobného jazykového rozboru atd…
Nečetla jsem to :DD
culka: jo s tim tvářením se máš poravdu :o)
…
:o)
Tak tohle je přesně můj případ. Pokud není něco tak dpokonalé, jak bych chtěla, nadávám na sebe, cítím se ubohá, nemožná a k ničemu… Nejhorší je, že si vždycky myslím, jak jsem úžasná a naplánuju si snad milion věcí, které chci během jednoho dne splnit. Prostě si pořád říkám: můžu to udělat dnes, tak proč to odkládat…?
A pak jsem na sebe samozřejmě zase naštvaná.
Všichni z naší rodiny mi říkají, že jsem taky perfekcionistka a já jsem jim to vyvracela do přečtení těchto článků. Možná si to jen nechci přiznat, ale vlastně mají pravdu. Myslím, že každý perfekcionista je jiný. Já třeba nesnesu smítko prachu na nábytku a na to, že mi je patnáct let a měla bych řešit kam se ,, vydám ” na diskotéku, jsem radši doma maluji, hraji na klavír, pročítám si sešit biologie na střední školu a když se nudím tak se jdu projet na kole, nebo uklízím a vařím. Také se hodně trápím s problémy ostatních. Každému chci pomoct, ikdyž vím, že to zkrátka někdy nejde. Skoro každý puberťák kolem mě nadává sprostě, mluví nespisovně, ale já mám s touto řečí problém. Ne, že bych byla holka, která se neumí něčemu zasmát, ale zkrátka mě nebaví někteří mí vrstevníci, kteří chodí a ani neví čemu se smějí a posmívají se ostatním. Nevím čím to je, že jsem taková. V naší rodině není nikdo, kdo by si občas nezanadával a máma se spíše směje tomu, jak řeknu něco spisovně a pak se opravím na ,, studentskou” mluvu, abych nebyla, jak profesorka Češtiny a ostatní spolužáci si o mě nemysleli, že jsem divná.