Blondýnka začne během zkušební jízdy v autoškole vylézat z okýnka. „Co to vyvádíte, ženská?!” rozčiluje se instruktor. „No, snažím se vyhodit blinkr, jak jste chtěl.“
- Křeččí pravda bolí!
Vtipů o blondýnkách jsou na světě tisíce. Ať se vám to ale líbí, nebo ne, mít blond vlasy, modré oči a navíc rovný chrup je zatraceně dobrá výbava do života. Uznávám, že mám občas možná delší vedení, ale docvaklo mi to už v pubertě.
Co nejnenápadněji jsem se snažila vplížit do železářství. Táta mě totiž poslal pro drát x tloušťky, y délky a celé abecedy dalších vlastností. Při pohledu na tisíce druhů hřebíků všude kolem mi bylo jasné, že ze sebe zase jednou udělám pěkného idiota. Prokličkovala jsem se až k pultu, za kterým děsivě postával dvoutunový fousatý kolos s výrazem „kdybych chtěl, udělám si z tebe věšák na hasáky!“
Shrbená, drtíc si nervózně zubní sklovinu jsem mu nesměle podsunula lístek s požadavky. Chlápkovi zasvítily oči. S nadšením, ze kterého se mi dělalo mdlo, přede mě začal snášet desítky kotoučů. Stála jsem a civěla. V záchvatu zoufalství se ve mně najednou ozvala žena – vycenila jsem zuby a s křečí vycházející odkudsi z krku jsem těžce pozvedla koutky. Domorodec se okamžitě dovtípil, že řeč železářského pralesního kmene neovládám. Do minuty jsem si už kráčela z obchodu spokojená s nákupem i sama se sebou, div jsem si o nově nalezené sebevědomí nezakopla.
Od té doby jsem nevinný úsměv začala aplikovat ve všech situacích, kdy jsem se cítila v úzkých. Nebolelo to a i řidič, který ještě před několika sekundami nadával protijedoucím autům do zvířat a pohlavních orgánů, na přechodu ochotně zastavil. Když mi praskla žárovka, soused mi přiběhl našroubovat novou; ostraha v obchodě zase galantně podržela dveře.
Ačkoliv jsem si nikdy nepřipouštěla, že bych dělala něco špatného, přiznám se, že ve mně čas od času hlodalo svědomí. Co když ten úsměv jednou přestane fungovat? Nedostanu se pak do pekla plného blonďatých potvor? Odpovědi na své obavy jsem se dočkala paradoxně z vlastních úst.
Jednoho rána jsem se probudila a cítila, že s nově rašící osmičkou vlevo nahoře zřejmě nebudeme kamarádky. Do večera jsem vypadala jako poloviční křeček a v noci si zoufala, že už mi chybí jen kolotoč, abych si na něm mohla celou noc běhat. Návštěva zubaře mě pochopitelně neminula. Na kouzlo svého úsměvu jsem se tentokrát spoléhat nemohla – jeden koutek jsem měla znehybněný úplně, a když jsem se snažila pohnout alespoň tím druhým, chytal mě tik v protějším oku. Muž v bílém plášti si na mě bral ty nejhrůzostrašnější mučicí nástroje, zamračená sestřička mu spiklenecky podávala další. Chtěla jsem křičet, že už to nikdy neudělám, a zařekla se, že odteď už úsměvy zneužívat nebudu.
Když mi ale tváře vrátily do původní podoby, uvědomila jsem si, že usmívat se je vlastně velice důležité. Nejen pro mě, ale snad ještě více pro mé okolí. Pokud i vy občas ukážete své perličky prodavači v pekařství, popeláři, řidiči autobusu a dalším, které ráno cestou potkáte, můžete mít dobrý pocit z toho, že jste snad někomu udělaly hezčí den. A nezáleží ani na tom, jestli jste blondýnky, brunety nebo máte na hlavě fialového pankáče. Na rozdíl od trhání zubů to totiž vůbec nebolí.
super článek:-)