Ty a máma: Kámošky, nebo rivalky?

Myslíš si, že se své mamince můžeš svěřit naprosto s čímkoli, anebo je váš vztah spíše chladný? Dovede ti poradit a kdykoli tě vyslechnout, nebo na tebe nemá absolutně čas a ty máš pocit, že se o tebe nezajímá? Probíráte spolu občas i věci týkající se dospívání? Vzájemné vztahy mezi matkou a dcerou můžou být různorodé. Přečti si příběhy třech dívek, které vypráví, jak na tom v tomto směru jsou!

---

Lenka, 17: Všechno bylo super – než přišel ON!

“S mámou jsme měly vždycky super vztah. Naši se rozvedli, když mi bylo sedm, protože si táta našel jinou. Mamka tehdy byla úplně na dně. Rodina nám moc nepomáhala, a tak jsme my dvě a můj tehdy tříletý bráška válčili s životem úplně sami. Moc dobře si pamatuju na první měsíce po tátově odchodu – peněz nebylo, každá koruna pro nás byla drahá. Kolikrát nebylo ani na zmrzlinu!
Máma musela dát brášku do jeslí a najít si práci, abychom se uživili, což s její mateřskou bylo nereálné. Pracovala od rána do večera, ale vždy si dokázala najít čas na nás. Přišla domů ve čtyři, uklidila, navařila, pomohla mi s úkoly, přečetla bráškovi pohádku na dobrou noc… Dodnes ji obdivuju, jak to všechno mohla dokázat a ještě se při tom usmívat!

Situace se ale naštěstí brzy podstatně zlepšila. Máma získala místo u jedné soukromé firmy jako účetní. Práci si mohla nosit i domů, takže jsme byli všichni tři víc spolu. Jistě, máma měla starostí nad hlavu, ale já už jsem byla rozumnější, takže jsem jí s lecčím mohla pomoct. Hlavně s hlídáním bráchy, který také začal chodit do školy.
Když jsem začala dospívat, máma se mnou začala jednat jako s mladou ženou. Vysvětlila mi všechny ženské záležitosti, dokonce se nestyděla mluvit ani o sexu nebo antikoncepci. Věděla jsem, že ať za mámou přijdu s jakýmkoliv problémem, vždy mě vyslechne a poradí mi. Dokonce jsem se jí svěřovala se všemi svými tajnými láskami!
Ale pak přišel jeden večer. Máma uklidila celý byt a uvařila výbornou večeři, až jsme s bráchou zírali. Samozřejmě to nebylo jen tak! Nakonec toho humbuku nám oznámila, že k nám na návštěvu přijde nějaký její kamarád z práce, který by nás dva strašně rád poznal. Byla jsem v šoku, nikdy by mě nenapadlo, že by máma po tak obrovském předchozím zklamání chtěla ještě nějaký další vztah! Jistě, přála jsem jí to, ale zároveň jsem se bála, že se všechno změní.
Když v předsíni našeho bytu zazvonil zvonek, máma byla ještě v koupelně, takže jsem šla otevřít já. Ve dveřích se objevil vysoký muž s už docela prošedivělými vlasy. Na první pohled mi připadal k mámě, která vypadala stále tak mladě a energicky, až příliš starý. Pamatuju se, že měl na sobě tmavý oblek a byl převoněný nějakým silným pánským parfémem. Podal mi ruku a řekl mi, že mu můžu říkat “Pavle” jako maminka. Ale byl pro mě strašně cizí, ještě dlouho potom jsem ho oslovovala “pane Vrátecký”.
Takových večeří se u nás odehrálo ještě hodně, dokonce jsme byli několikrát i v jeho domě. Bydlel doslova v paláci! Bylo vidět, že vydělává opravdu spoustu peněz. Mámě neustále kupoval nějaké drahé dárky. Mně však připadal čím dál víc nesympatický, přestože mi vlastně nikdy nic neudělal ani nic špatného neřekl. Nebo vlastně udělal – vzal mi mámu. Ta už na mě neměla skoro žádný čas. Celý její čas se točil kolem Pavla a našeho tajné rozhovory o mých láskách a mých problémech byly ty tam.
Pár týdnů po mých patnáctých narozeninách mi máma řekla, že by se ráda přestěhovala za Pavlem. Že by ráda žila s ním a navíc jeho dům je mnohem větší než náš skromný panelákový byteček. Protestovala jsem. Nedovedla jsem si představit, že bych se po patnácti letech měla odstěhovat od všech svých kamarádů do úplně jiného města, navíc kvůli člověku, kterého nemám vůbec ráda. Pořád jsem brečela, s mámou jsem promluvila maximálně tři nejnutnější slova za den. A aby toho nebylo málo. Schválně jsem ze školy začala chodit strašně pozdě. Byla jsme u některé ze svých kamarádek, chodila jsem do bazénu plavat nebo jsem se jen tak potulovala v parku a po obchoďácích – to všechno jen proto, abych byla doma co nejpozděj a nemusela poslouchat máminy domluvy a účastnit se sedánků s Pavlem.
Týden před naším stěhováním jsem byla neustále zamčená ve svém pokoji a držela jsem protestní hladovku. Máma zoufale klepala na dveře pokoje, že si chce promluvit. Nakonec jsem ji pustila dovnitř. Začala mě prosit, ať jí teď dopřeju kousek štěstí, které se mě a bráchovi snažila dopřát, když jsme byli malí. Že my brzy vylétneme z hnízdečka do světa a ona zůstane na stará kolena úplně sama a opuštěná. Ty slova mě úplně dostala. Ne, opravdu jsem si nepřála, aby zůstala opuštěná. Rezignovala jsem.
K Pavlovi jsme se do týdne opravdu odstěhovali. Nikdy jsme si k sobě už ale nedokázali najít cestu, stále si ode mě drží odstup. Je si zřejmě vědom toho, že mi překazil spoustu plánů a myslí, že ho za to nenávidím. Nyní mě to však pořádně zamrzelo. Za ty dva roky dokázal, že je dobrý a poctivý člověk a maminku opravdu miluje.”

Kája, 14: Pořád jsem ta malá holka!

“Jsem jedináček. Naši mě měli docela pozdě, protože prý dlouho nemohli mít dítě. Máma mi od malička neustále opakovala, že jsem to její vytoužené dítě, že jsem její štěstí. Jako malá jsem měla vždy, na co jsem si jen ukázala. Naši mě opravdu neskutečně rozmazlili!
Teď už je mi čtrnáct a už se cítím jako velká holka, zajímají mě kluci, ráda bych si s holkama vyrazila večer třeba do kina nebo na pizzu, ale prostě nemůžu. Sice mi koupí každé tričko, které se mi v obchodě líbí a neustále mi opakují, jak mě mají rádi, ale zdá se mi, že mě berou pořád jako tu malou copatou holčičku, co si hrávala s panenkami.
Myslím, že je to hlavně máma, kdo se nemůže smířit s tím, že už brzy budu dospělá. Když jsem za ní jednoho večera přišla, že jsem asi dostala svou první menstruaci, rozbrečela se. Neunesla fakt, že už nejsem dítě! A hovory na téma sex, antikoncepce a chození s klukem – jednoznačně tabu! Na to mám prý ještě hrozně moc času.
A nejvíc mě štve, že mě naši pořád kontrolují. Máma před spaním pokaždé nahlédne ke mně do pokoje, jestli už spím. Jak u malého děcka! A když se jede třeba na školní výlet, každou chvíli mi chodí smsky jak se mám a jestli jsem v pořádku. Kdyby napsali nebo zavolali jednou za den, tak neřeknu. Ale když mě kontrolují pořád, je to děs! I spolužačky se mi za to posmívají, že jsem maminčin mazánek!
No a v poslední době se s nima strašně hádám kvůli střední škole. Chtějí, abych šla na gympl do vedlejšího města. Každý den bych dojížděla jen nějakých pět kilometrů. Jenže já jednak vím, že na gympl nemám a za druhé už dlouho toužím jít na uměleckou průmyslovku, protože malování a modelování mě hrozně baví a myslím, že kreativnost je jedna z mála věcí, ve které fakt vynikám. Problémem ale hlavně je, že bych musela bydlet na internátě a to by se naši asi zbláznili! Máma mi říká, že kreslit si můžu, kdy se mi zlíbí, ale mám myslet reálněji do budoucna. Prý mám jít na medicínu nebo na práva, abych byla v budoucnu dostatečně finančně zajištěná, až tu nebudou oni a nebudou mi všechno kupovat. Ale já se už konečně potřebuju trochu víc osamostatnit!”

Barča,13: Má radši bráchu než mě!

“Je to zvláštní, ale přestože má většina mladých holek důvěrnější vztah s maminkou než s tátou, já to mám naopak. Mám mladšího bráchu. Je mu teprve pět, proto se mamka točí pořád kolem něj. Je to sice pochopitelné, jenže já ji nezajímám VŮBEC! Když přijdou ze školy domů moje kámošky, jejich maminky se jich obvykle nejprve zeptají, jaký měli den a co dostaly za známky. Já když přijdu domů, máma na mě maximálně tak z kuchyně zavolá, že si mám uklidit ve skříni, protože tam mám hrozný nepořádek, nebo že mám rovnou zajít do sámošky pro nákup.
Máma mě měla příliš brzo – bylo jí teprve osmnáct a tátovi sotva dvacet. Je mi jasné, že jsem nechtěné dítě – vždyť kvůli mě musela máma ukončit střední a všechny její sny o super kariéře se jí rázem rozplynuly. Naši se vzali čtyři měsíce před mým narozením a rok po něm se zase rozešli. Oficiální rozvod ale přišel mnohem později. Své nejranější dětství jsem prožila střídavě u máminých a střídavě u tátových rodičů. Máma se pokoušela dodělat maturitu, ale když mi bylo asi šest, zamilovala se do jiného muže a zanedlouho se narodil brácha a já se do jejich nového přestěhovala – babička, která mě v posledních letech vychovávala, těžce onemocněla, a proto se už o mě nemohla dál sama starat. Táta měl také pár přítelkyň, ale žádný z jeho dalších vztahů nevydržel dýl než pár měsíců. Každý druhý víkend jsem jezdila k němu a musím říct, že jsem se u něj cítila víc doma, než v bytě mámy a jejího nového manžela.
Mamka se se mnou nikdy nebavila o věcech týkajících se dospívání a podobně. Když jsem loni dostala své první měsíčky, byla jsem děsně v šoku! Z reklam, televize a nějakých časopisů jsem o tom něco málo věděla, ale absolutně jsem netušila, jak to funguje a nač to je. Svěřit jsem se ale nešla mámě, nýbrž tátovi! Když jsem mu to na návštěvě u něj řekla, normálně si sedl vedle mě do křesla a pověděl mi všechno, co o tom věděl. O dalším víkendu mi dokonce koupil knížku o dospívání a jeho sestra Alena mě vzala na nákupy do obchoďáku, kde jsme společně nakoupily nějaké balíčky vložek. A poradila mi i spoustu dalších užitečných věcí, o kterých jsem dřív neměla ani tušení. Za mámou bych s tímto nešla nikdy – nemám k ní tu důvěru a myslím si, že by mě stejně odbyla jako vždy.
Až mi bude osmnáct, jsem naprosto přesvědčená, že se od mámy co nejdřív odstěhuju. Po devítce navíc chci jít na školu, která se nachází ve městě, kde bydlí můj táta. Buď tam budu na internátě, anebo budu bydlet u táty – to se všechno bude muset ještě vyřešit. A zřejmě to nebude vůbec jednoduché…

(Pozn.red. – Příběhy byly mírně upraveny a zkráceny. Jména osob byla pozměněna.)

A na závěr pár dobrých rad, jak na rodiče!

Co dělat, když…?

…tě vaši nechtějí pouštět ven: Někteří rodiče mají o své ratolesti strach hlavně proto, že dobře neznají kamarády, se kterými se jejich děti stýkají, případně místo, které navštěvují. Ujisti vaše, že tvoji kámoši jsou úplně v pohodě – třeba je pozvi na návštěvu domů a rodičům je představ. A obvyklá otázka “Kam jdeš a kdy se vrátíš”? Tady platí, že s upřímností dojdeš nejdál – ukaž jim, že nemáš co skrývat a dodržuj, na čem jste se domluvili! Pokud tě tedy rodiče pustí ven s podmínkou, že do půl desáté budeš nastoupená v obýváků, a dopotácíš se domů sotva o půlnoci, nemůžeš počítat, že ti rodiče budou příště věřit!

…vaši zuří kvůli každé špatné známce: Je spousta rodičů, kteří do svých dětí vkládají příliš velké naděje, přestože sami nebyli ve školních letech hvězdy. Ukaž jim, že se snažíš a věnuješ předmětu, ve kterém máš problémy, opravdu pozornost – jen ti zkrátka chybí nadání, abys v něm dostávala samé jedničky! Budeš-li ale projevovat naprostý nezájem vůči věcem týkajících se školy, nemůžeš se jejich zdviženým ukazováčkům divit!

…jsi podle vašich na všechno ještě moc malá: Zakazují ti chodit s klukem, přestože ti je čtrnáct? Nemůžeš na oslavu kamarádčiných patnáctin, protože se koná až večer? Máš zakázané dívčí časopisy a zamilované romány jen proto, že by ses v nich mohla dočíst něco nepřípustného? Nedělej žádné hysterické scény! Naopak se snaž rodiče přesvědčit, že už opravdu vyspíváš v rozumného člověka a víš co si můžeš a nemůžeš dovolit. Neuzavírej se před nimi do sebe, občas si s nimi povídej, vyprávěj jim o škole, zájmech a svých kamarádech. Nebo si s nimi klidně promluv o tvé budoucnosti, jaké máš plány a co tě baví. Čím víc o tobě budou vědět, tím víc ti budou moci věřit!

Připravila: Eliška R.