Nebezpečná droga – televize

Někdy před ní sedíš, protože jsi vyčerpaná a ani neposloucháš. Někdy proto, že dávají něco, co jsi dlouho chtěla vidět. Někdy třeba jen z nudy a čekáš, co zajímavého pustí. No a někdy před ní ani sedět nechceš, ale zvednout se nemůžeš. Hodiny tikají, čas ubíhá, ty máš černé svědomí, protože jsi měla dělat deset tisíc věcí a zatím stále jen sedíš a čučíš na ni jako na svatý obrázek. Tuhle drogu máme doma každý, někteří i několik, a mít televizi je dnes naprosto vžitý standard. Málokdo s ní ale umí správně zacházet tak, aby neškodila.

Samotné slovo televize spatřilo světlo světa přesně v roce 1900. První televizní vysílání mohli lidé sledovat v roce 1927. Bylo to po telefonní lince mezi Londýnem a Glasgowem. Po roce televize vysílala už po radiových vlnách z Londýna až do New Yorku. Ale až v roce 1930 byl spolu s obrazem přenesen také zvuk. Několik let televize vysílala jen pár hodin každý den. Někdy dopoledne a někdy odpoledne. Během druhé světové války nastal pro televizi útlum, ale prakticky ihned po válce si lidé vzpomněli a televize se rozšířila po světě. Podle historických dat bylo v roce 1947 v Americe přes milion televizorů.
U nás, tehdy v Československu, byl první oficiální televizor představen na konci května 1948. Teprve v roce 1953 byl televizor dostupný pro každou domácnost, která na to měla peníze a trpělivost vystát si obrovskou frontu bez záruky úspěchu.

Od té doby, tedy za 59 let prošla televize obrovskými změnami, nehledě na počet kanálů. Měli bychom si taky připomenout, co bylo tehdy účelem vysílání. Do televize se dostaly jen nejaktuálnější zprávy a později přenosy, které sloužily k celkové informovanosti občanů. Sledování seriálů nebo filmů bylo naprosto nepředstavitelné. A poslední zajímavost: barevné vysílání jsme si mohli užít až od roku 1973.

Zpět ale k dnešní podobě televize, která se stala ne jen zpestřením, ale pro některé i pekelnou bedýnkou.

Jak se na ní stáváme závislí

Výhodu mají ti, kteří celé dny pracují a doma se těší do postele, aby nabrali do rána trochu sil. Studentům a nepracujícím nebo lidem pracujícím z domova hrozí větší riziko. Je tak snadné ráno vstát, umýt se, udělat snídani a zmáčknout červené tlačítko. Říkáš si, jen do podtextu, jen jako kulisu. Vlastně se na ní dívat ani nechceš, protože máš co na práci. Stejná situace nastává po příchodu ze školy. Je přirozené, že si potřebuješ odpočinout. Vyvalit se k televizi se pro nás stalo synonymem jdu si dát šlofíka. Ale pak nastává zlom.
Začíná seriál, který možná ani neznáš, ale jakmile se začneš dívat, chceš znát konec dílu. To samé u filmu nebo dnes tolik populárních kriminálních seriálů. Když díl skončí, jsou reklamy. A i když nadáváme, jak jsou vždycky dlouhé, než se vzpamatuješ, začíná něco dalšího a jede se nanovo.
No a pak už se stmívá, zjistíš, že je o tři hodiny víc, než bylo, a doma jsi neudělala nic. A protože logické pokračování je, že je na sebe člověk naštvaný a má černé svědomí, paradoxně budeš ležet a dívat se dál. Jen budeš navíc přemítat, co bys všechno měla udělat a budeš ve stresu, že nestíháš.

A dost?

Vypnout televizi je v takové chvíli nelehký úkol. Nastává fáze přemlouvání sama sebe. Už jen než skončí, co máš rozkoukaného, nebo už jen tenhle jeden díl… Dejme tomu, že díl končí za dvacet minut. Takže mezi tím budou reklamy, na které se nechceš dívat, přepneš a rozkoukáš něco nového, co ovšem končí za hodinu. To je ale štěstí, že jsi chytla film od začátku. Ale ejhle, ono už je sedm večer?

A přesně takto se stáváme závislí na televizi. Je to snadnější, než si shánět drogu, je to ještě snadnější, než rozbalit čokoládu nebo si nalít alkohol. Ke všemu je to prakticky zadarmo, že. A právě proto, že je to tak snadné, je závislých čím dál víc.

Důsledky jsou vcelku podobné jako u ostatních drog. Nic nestíháš, nemáš na nic čas a jsi podrážděná, když tě u sledování někdo ruší. Klidně vynecháš sraz s kamarádkou, protože ležet u té prokleté bedýnky je tak snadné. Později jsi podrážděná neustále, protože černé svědomí hlodá, ale závislost ti nedovolí přestat.

Kdy si říct STOP

Pokud na sobě jeden z výše uvedených příznaků pocítíš, je přesně ta chvíle, kdy bys měla sama sobě říct “Tak už dost!”
Vůbec nejlepším lékem na takovou závislost je televizi nepouštět. Tím nemyslím už nikdy v životě. Ale nezapínat ji ve chvílích, kdy potřebuješ doma něco udělat. Máš se například jít učit nebo uklidit, uvařit, a nebo víš-li, že za chvilku máš s někým sraz. Jestli nemáš doma ráda ticho, pusť si rádio. Zní to banálně, ale jelikož z něj se linou jen zvuky, nebudeš u něj sedět a koukat do blba. U rádia se daleko snadněji pracuje.

Teprve ve chvíli, kdy máš opravdu volno a nemusíš ten den už nic dělat – ale opravdu – si můžeš s čistým svědomím lehnout, zapnout televizi a koukat na ni třeba dokud neusneš. Pravděpodobně na to nebudeš mít ani chuť, jelikož každý máme pořád co dělat, a tak se budeš víc těšit do postele než k televizi.

I lehkou závislostí, kterou lze překonat, aniž si všimneš, si prošel skoro každý z nás. Je to podobné jako závislost na počítači nebo na facebooku. Stejně jsou na tom telefony.

Zkus si udělat malý test

[box]
Pravdivě si spočítej, kolikrát za den se podíváš na telefon. Ale ne ve chvíli, kdy ti někdo volá nebo přišla zpráva. Prostě jen tak se koukneš. Budeš překvapená.
Stejně tak si zkus spočítat, kolik času (hodin, minut) strávíš denně u televize. Uvědom si přitom, že den dělíme na tři části, a to třikrát osm hodin. Osm na práci, osm na spánek a osm na volný čas. Odečti televizní výsledek od osmi hodin a třeba přehodnotíš trávení svého volného času.[/box]

Výsledky nám napiš do komentářů, porovnáš tak s ostatními skóre a jak na tom jsi – do toho :-)