Pohádka života a smrti 2

RUKAAno, je to tak. Máme pro vás další, velmi očekávané pokračování povídky, které pro nás a hlavně pro vás napsaly naše tři čtenářky. I tentokrát se můžeš začíst do napínavého příběhu, který si vymyslel sám život …

>>PŘEDCHOZÍ DÍL NAJDEŠ ZDE<<

Muž s nákladním autem

Co teď? Pomyslely jsme si. Nenapadlo nás nic jiného, než se schovat za jednu polici s různým nářadím. Malou škvírkou jsme viděly, že někdo vešel do „sklepa”. Srdce nám bušilo jako o závod. Dýchaly jsme rychleji než jindy, ale přitom tiše, aby nás „houmles” nenašel. Přibližně po deseti minutách odešel, my jsme vylezly z našeho úkrytu a utíkaly pryč, co nám nohy stačily. Rychlostí blesku jsme dorazily na rozcestí, kde jsme se rozloučily a opět šly domů. Další den jsme se sešly jako minulé dny, ale tentokrát už v dopoledních hodinách. Napadlo nás, že když půjdeme zase do toho domu, mohlo by se nám hodit pár věciček jako je mobil, foťák a sklápěcí nožík.oblicej

Rozdělily jsme si věci mezi sebou . Ještě jsme si daly oběd a vyšly. Na cestu nám svítilo slunce, ale ten den jsme nešly úzkou cestičkou. Rozhodly jsme se pro cestu, která vedla krajem lesa. Jakmile jsem se přiblížily k domu, Karolína vyndala foťák a udělala pár různých fotek. Martina si hrála s mobilem a pověděla nám, že je něco po jedné hodině. Zrovna jsme se chtěly vydat k domu, když v tom před ním zastavilo nákladní auto. Rychle jsme se schovaly za stromy u lesa a pozorovaly co se bude dít. Řekly jsme Karolíně ať rychle udělá pár fotek. Najednou se otevřely dveře od auta. Vyšel z nich nějaký postarší chlapík. Vůbec nevypadal jako bezdomovec, spíše naopak. Byl oblečený celý v černém, až nám to nahánělo hrůzu. Začal něco vytahovat z náklaďáku. Pořádně jsme na to neviděly, ale nebylo to ani zabalené. Karolína to přiblížila na foťáku a zjistila, že je to mrtvá lesní zvěř. Zamrazilo nás. Počkaly jsme až náklaďák odjede a vyrazily k domu. To byla snad ta největší hloupost co jsme mohly udělat. Když jsme došly, dveře byly odemčené. Rozhodly jsme se jít dovnitř a prozkoumat celý ten dům. Napadlo nás, že tu lesní zvěř schoval asi do sklepa (mrazícího boxu). Raději jsme šly první prozkoumat horní patro domu.Vyšly jsme po vratkých, rozvrzaných schodech a zastavily před prvními dveřmi. Ani jedna z nás neměla odvahu dveře otevřít, proto jsme si daly „kámen, nůžky“. Ten, kdo prohrál, měl jít první. Byla to nečekaně Marťa. Oddychla si a stiskla kliku. Pomalu otevírala “skřípací” dveře.V pokoji bylo zhasnuto, nevěděly jsme co nás čeká. Mávnutím ruky nám dala Martina pokyn, aby jsme šly dovnitř. Přes špinavá okna prosvítalo trochu světla. To však nestačilo, proto jsme si musely posvítit mobilem. Místnost byla z velké části prázdná. Na podlaze a na poličkách se udržovaly velké vrstvy prachu. „To by mě zajímalo, kdy se taky naposledy uklízelo,“ řekla Katka. Naproti nám stála velká police. Moc jsme na ni neviděly, proto jsme se vydaly směrem k ní. Myslely jsme, že na ní najdeme něco zajímavého, co by se nám mohlo hodit. Po desetiminutovém hledání jsme chtěly odejít, když v tom si Karolína všimla, že se něco na poličce leskne …

Pokračování příště!

Foto i text: čtenářky

9 komentářů
  1. Teda to je super článek!!! Doufám, že sem dáte další pokračování co nejdřív!!!! Už se na to mooc těším, protože je to napínavé!!! A navíc jsou ty holky statečné, já bych se s kámoškama do toho domu asi nevydala!!!! A už vůbec bych nešla do těch pokojů!!!!! Už se těším na pokračování!!

  2. Tak to já rozhodně jo, já sem byla už od mala zvědavé dítko :-D docela chápu že tam holky šly znova…jinak příběh je moc fajn, těším se na další část :-)

  3. No – bohužel, tak ale koho to zajímá, tak mu to nevadí. Ale co tak vím, nikdo si to znovu nečte, většinou si to hlavní všichni pamatují.

  4. Já si myslím,že na to pokračování je to lepší a víc napínavější než si to jednou přečíst a konec ;)

Leave a Reply

Your email address will not be published.