Pohádka života a smrti 3

Po krátké srpnové pauze tu máme opět další díl vaší oblíbené povídky. Naše tři čtenářky pilně pracovaly a ty si teď můžeš vychutnat třetí díl příběhu se vším všudy. Už teď se můžeš těšit na další pokračování “Pohádky života a smrti”.

Plno zajímavých věcí

Opatrně jsme k tomu došly. Podle velikosti toho předmětu by si člověk myslel, že je to nůž nebo něco podobného, ale jakmile jsme to uviděly, povzdychly jsme si. Byl to obyčejný kus skla. „No to mě podrž“, řekla Katka a převrátila oči. „My se tak klepem strachy, co to bude, a on je to jen pouhý kus skla!”
Už chtěla odejít, když ji holky zastavily. „Stůj!“ křikly na ni. „Nevíš k čemu se nám to může hodit! Raději to vezmeme.“ Po krátkém dohadování jsme ho vzaly a odešly. Na chodbě byly ještě jedny dveře. Pokus o jejich otevření ale ztroskotal. Byly totiž zamčené. Chtěly jsme odejít, ale něco nás pořád táhlo zpátky. Najednou nás napadlo otevřít dveře sponkou, kterou měla Martina ve vlasech, i když nikdo z nás to dosud nedělal. Chvilku nám to trvalo, ale přece jen se to nakonec povedlo. Vešly jsme do místnosti.
Kája si všimla, že je tam lustr, proto jsme hledaly vypínač. Něco nás ale z hledání vyrušilo. Byl to neznámý zvuk. Zajímalo nás, co se skrývá v této místnosti. Přes několik vrstev prachu se nám velmi špatně dýchalo. Najednou něco zarachotilo. Poskočily jsme ke zdi, na které byl vypínač, o který když se jedna z nás zády opřela, rozsvítilo se. To nás samozřejmě vylekalo ještě víc. Okamžitě jsme strnuly při pohledu na protější zeď. Nechtěly jsme věřit tomu, co na ní vidíme – na různých regálech a poličkách leželo hned několik pastí na zvířata. Na dlouhé vystávání jsme ale neměly nejmenší čas. Rychle jsme se rozhlížely, jestli nenajdeme v místnosti další zajímavé věci. V tom jsme zpozorovaly stůl, který byl plný popsaných a zmačkaných papírů. Rozhodly jsme se je prozkoumat. Kája neváhala, začala fotografovat a my zatím hledaly dál. Martina na zemi objevila funkční baterku , kterou vzala a schovala ji. Katka si všimla koše u stolu. Zdálky do něj nakoukla. „Je tam nějaká fotka“ řekla. Šly jsme se tedy podívat blíž a zjistily, že koš je plný nejrůznějších fotografií. Rychle jsme je vytáhly a spolu s papíry ze stolu hodily do batohu. „Tohle je fakt nebezpečné,“ řekla Kája.
Bleskově jsme zhasly a místnost opustily. Ocitly jsme se znovu na prázdné chodbě. Řekly jsme si, že už se podíváme jen do mrazícího boxu a půjdeme domů. Vydaly jsme se tedy po schodech dolů. Do sklepa. Nikdo z nás nechtěl jít první ani poslední, jít vedle sebe bylo proto asi nejlepší řešení. A pak jsme uslyšely další známý zvuk. Bylo to auto. A zrovna zastavilo. „Co teď?“ řekla Katka. „Nehodláte tady doufám zůstat!“
„A co chceš asi tak udělat?“ odpověděla Martina. „Ven jít nemůžeme, viděl by nás. Musíme se schovat!”
Bez rozmýšlení jsme se rozběhly směrem k mrazícím boxům. Zrovna jsme si chtěly najít jakoukoli skrýš, hlavně aby nás bylo co nejmíň vidět, když v tom Kája uviděla dveře. „Věřte mi. Tam je to určitě lepší než tady“. Neváhaly jsme a rozběhly se ke dveřím. Byly sice trochu těžší než jsme předpokládaly, ale společnou silou jsme je otevřely. Za dveřmi byla místnost plná starého nábytku a různých kusů dřeva. Řekly jsme si, že se tu schováme a jen co auto odjede, rychle zmizíme. Ovšem po hodině nás čekání přestalo bavit. Začaly jsme hledat něco, co by se nám mohlo hodit. Ale ne!!! Někdo šel po schodech dolů. Teď hlavně klid. „Jen ať nevejde do téhle místnosti“ špitla Katka. Kroky se přibližovaly. Najednou se otevřely dveře. Stál v nich silný, dlouhovlasý chlapík s knírkem a díval se na nás, ne zrovna pěkným pohledem …

Pokračování příště.
Foto i text: čtenářky