Začalo to dívčí válkou a od té doby jsme my dámy v jednom kole. Od plotny jsme se probojovaly do škol, volebních místností, vedoucích pozic, armády, na staveniště i do vesmíru. Tím to ale zdaleka nekončí. Stále více dokazujeme, že si vystačíme samy, dokážeme vyměnit žárovku, vydělat dostatek peněz pro sebe a své děti i jezdit autem. Stáváme se tak dokonalou kombinací ženskosti a výkonu. Přesto nás často překvapí, že jsou námi někteří pánové poněkud zděšeni.
Kde je problém? Jsme přece krásné, vzdělané, talentované, soběstačné, ambiciózní a perspektivní. Každý muž by po nás měl tedy toužit, říkáme si. Jenže realita bývá často jiná. Čti dál a získej odpovědi na některé z otázek, které si dnešní děvčata tak často kladou!
Syndrom superženy
Kdo ví, kdy to vlastně začalo. Patrně ve chvíli, kdy nějakou pradávnou holčičku přestalo bavit hraní na princeznu a sebrala bratrovi dřevěný meč. Ale teď vážně – co vedlo ženy k tomu, aby začaly toužit po naprosté soběstačnosti? Na tuto otázku není lehké odpovědět, přesto se o to můžeme pokusit. Pro první možnou odpověď se budeš muset vrátit o několik desítek let v čase do poválečného období. Svět se vzpamatovával z hrůz války, mnoho mužů zemřelo nebo bylo těžce raněno a jejich ženy zůstaly odkázány samy na sebe. Musely se postarat o sebe, své děti a mnohdy
i zmrzačené mužské příbuzné. Není divu, že velmi rychle začaly mít ostřejší lokty.
Že už je to nějaký ten pátek od té doby, co válka skončila? Ženy, které musely zastat i mužské role, vychovaly i své dcery v tom, že především musí umět zatnout zuby a všechno zvládnout, protože mír je vrtkavá záležitost. A tak se přesvědčení, že musíme být silné, dědí z generace na generaci, protože podvědomě se všechny toužíme vyrovnat své matce, nebo ji dokonce zastínit.
To je dneska ale mládež!
Možná znáš ve svém okolí nějakou slečnu, jejíž maminka je ztělesnění ženskosti a nenese žádné rysy ostřílené poválečné ženy, avšak její dcera se ve svých třiceti letech stále zdráhá usadit, nevaří, buduje kariéru a na otázky ohledně dětí reaguje podrážděně. Jak je tohle možné?
Pokud nastane vhodná konstelace hvězd a ty budeš mít příležitost takovou osobu řádně vyzpovídat, možná ve slabé chvilce přizná, že by se docela ráda usadila, vdala se, měla děti a byla ženou v domácnosti. Jenže připojí obligátní zmínku o tom, že chlapi došli. Přestože jistě řekneš, že to není žádný argument, něco pravdy na tom přeci jen může být. Ve dřívějších dobách, kdy se ještě dbalo na tradiční mužské a ženské role, mělo na lidský život vliv také náboženství. Ať lidé věřili více či méně, nějaký dopad na jejich morálku to jistě mělo. Dnes už se roli náboženství nepřikládá takový význam a proto i některé principy, jako nerozlučitelnost vztahu a upřednostňování rodiny nadevše nehrají takovou roli. Ženy však ze svého založení po trvalém zázemí a lásce touží(přestože to často velmi umně maskují) a mnoho dnešních mužů v nich nebudí důvěru. Proto se raději obrní myšlenkou, že vedle sebe nikoho nepotřebují a ani si nevšimnou, že tímto postojem od sebe možná potenciální nápadníky odhánějí.
A co na to chlapi?
Už jsme si řekly, kde může pramenit naše touha vyrovnat se mužům. Měly bychom ale věnovat pozornost tomu, co tím nevědomky způsobujeme. Pánové se totiž začínají bát, a dost možná oprávněně. Posuď sama.
Ženy měly odedávna oproti mužům tu výhodu, že mohly rodit děti, byly tak nějak ladnější, dokázaly vařit, šít a tkát. Naštěstí oni uměli zase jiné věci, ve kterých mohli vynikat. Když jsme se ale rozhodly osamostatnit, najednou nezbylo nic, v čem by muži byli vyjímeční. Prostě už je nepotřebujeme. Zatímco my se radujeme, jak jsme výkonné, pánové tiše úpí. Proto není divu, pokud se ten krasavec odvedle ožení s Marií, tou podivnou ženštinou, která po večerech plete a vyšívá. Pokud ti důvod stále není jasný, je to prosté.
Muž potřebuje vedle sebe ženu, aby mohl být mužem. Nikoli oboupohlavní bytost, kterou se tak často stáváme. Z takové vycítí, že ho už není třeba, takže se raději porozhlédne po uplatnění někde jinde.
Jak z toho ven?
Pokud právě teď propadáš zoufalství a nevíš, zda se navrátit k plotně a kolovrátku, možná tě bude zajímat poslední část článku. Rozhodně totiž není nutné chovat se jako submisivní hospodyňka, avšak existuje několik triků, jak si uchovat ženskost a přitom neztratit svou suverenitu. Daly by se shrnout do několika následujících bodů:
- Chovej se jako dáma. To neznamená, že se už nikdy neposadíš do trávy a za každou třetí větou budeš říkat afektované „Óóó!“. Je ale na místě, nechovat se jako námořník, nemluvit jako dlaždič, nebýt příliš vulgární, nechodit s cigaretou v koutku úst a tak nějak se projevovat kultivovaně, obzvlášť ve společnosti. Zní to jako moralizování, ale skutečně je velký rozdíl v tom, jak okolí nahlíží na ženu, která je sebevědomá a slušná a na takovou, která působí suverénně a lacině.
- Oblékej se žensky. Zní to jako klišé, ale sukně opravdu dokáží zázraky. Je ovšem jasné, že každá z nás se ve voláncích necítí tak úplně ve své kůži. Postačí ale opravdu málo, třeba jen sponka do vlasů nebo jakýkoli náznak něžnosti, který pozorovatele upozorní na to, že víla někde hluboko v tobě ještě stále sídlí.
- Spřátel se s kuchyní. Nikdo neříká, že musíš být přikovaná k plotně, ale žena, která nedokáže připravit ani obyčejné jídlo, velmi rychle ztrácí na atraktivitě. Pokud tě vaření nebaví, pokus se zpříjemnit si ho alespoň tím, že se budeš snažit připravit pochoutky, které si běžně kupujeme, když jdeme ven. Můžeš pozvat svoje kamarádky a uspořádat menší kulinářskou seanci. Co takhle domácí burgery?
- Předstírej bezradnost. Ano, nakonec to nejdůležitější. Všechny víme, že umíme zavolat opraváře, vyměnit žárovku nebo pracovat s počítačem. Naše drahá polovička to ovšem neví a je přesvědčena o tom, že je nám velmi užitečná, protože jsme křehké a bez nich bychom byly ztracené. Proč jim tuto iluzi brát? Je to po staletí ověřený model, který funguje a navíc si při praktikování tohoto pravidla budeš připadat jako princezna. Proč se o ten pocit připravit?
Být ženou není nic, za co by ses měla stydět nebo ještě hůř, to v sobě potlačovat. Tak odhoď kalhoty a pivo a začni být princeznou!