Patříš k těm, kteří se na komedie dívají zásadně s cynickým úsměvem? V tom případě je tu pro tebe to pravé řešení, totiž film, který k sarkasmu a cynismu přímo vybízí. Pokud ti nechybí notná dávka odvahy, škodolibosti a smyslu pro třeskutě černý humor, čti dál.
Norská režisérka Anne Sewitsky ve svém filmu Happy, Happy předvedla, že dějově rozmanitý příběh se dá vytvořit i s málem. Nevěříš, že film, ve kterém vystupuje jen minimum postav
a odehrává se většinou jen ve dvou místnostech, dokáže být zajímavý? Nechej se tedy vyvést z omylu. Z následujícího příběhu ti půjde hlava zaručeně kolem!
Takové normální rodinky
Na samotě kdesi uprostřed norského venkova stojí dva domy. Tak blízko u sebe, že by se jejich obyvatelé mohli navzájem dívat do oken(a také to udělají, avšak nepředbíhejme). V jednom z nich žije Kaja, jejíž výzbrojí je unylý a naprosto všudypřítomný úsměv, se svou rodinou. Do toho druhého se právě nastěhoval pár s adoptovaným africkým synkem. Kaja je jimi naprosto nepokrytě fascinována a tak se rozhodne, že se s nimi spřátelí, což se jí daří snadno. Vždyť jsou přece tak skvělí! To, co ale zpočátku vypadá jako idylické sousedské soužití, je pod povrchem úplně jiné. Tajemné peripetie jejich vzájemných propletených vztahů začínají pozvolna vyplouvat na povrch. Budeš svědky mnohých skandálních odhalení, nad nimiž vám zůstane rozum stát. Co je ale důležitější: budeš se smát, až se budete za břicho popadat.
Mrazivá deprese
Co se vizuální a hudební stránky počinu týče, jedná se o velmi kontrastní zpracování. Drsná krajina pod sněhem působí osamoceně a depresivně. Naproti tomu hudební doprovod se skládá
z gospelových písní, které navozují úplně opačnou náladu. Výsledkem je, že divák někdy neví, zda má plakat, nebo se smát, což je asi nejlepší charakteristika tohoto díla. Situace, které uvidíš, působí komicky do té chvíle, než si člověk představí, že by(samozřejmě jen čistě hypoteticky) mohl něco podobného zažít. Když si navíc ještě uvědomíš, že jde o soubor všech možných i nemožných rodinných problémů, sebraných a poskládaných na jedno místo ve své nejabsurdnější verzi, výsledek je jednoduše bizarní. Rozhodně se nejedná o zábavu, u níž není třeba vůbec myslet. Pokud se ale ráda pohihňáváš nad tím, jakou mají ti filmoví hrdinové zase smůlu, tenhle film nelze než doporučit.
Tak trochu jiné kino
Pozornost je třeba věnovat také tomu, za jakých okolností jsem se k tomuto filmu dostala. Pokud hledáš v programech multiplexů, zaručeně nic nenajdeš. Tento film patří do kategorie evropských filmů, které svými specifiky spadají spíše mezi festivalové kousky. Pokud chceš takových filmů vidět víc, ale máš hluboko do peněženky, stejně jako mnoho studentů, vřele doporučuji projekce Evropského domu v Jungmannově ulici. Tato instituce není úplně známá, ačkoli nabízí spoustu kulturních i vzdělávacích akcí, které jsou přístupné zdarma, ačkoli jsou velmi kvalitní. Do promítacího sálu tak můžeš vyrazit, i když zrovna nechřestíš dukáty. Je pravdou, že se zde nachází pouze malé promítací plátno a tak zážitek nelze porovnávat s návštěvou multikina, na druhou stranu však získáš přístup k méně mainstreamovým kouskům. Další variantou jsou například filmové festivaly v kulturních institutech různých států, kterých je po Praze celá řada a tak si každý jistě vybere to, co ho nejvíc zajímá.
Proč bys vůbec měla věnovat pozornost podobně neotřelým kouskům? K dobrému kulturnímu přehledu patří také to, že se člověk orientuje také v záležitostech, které nejsou tolik všední. Takové vyžadují pátrlat, není snadné se k nim dostat a tak kromě kulturního zážitku jde také o malé dobrodružství. Navíc, pokud zrovna neholduješ většinovému vkusu, možná najdeš něco, co odpovídá tvé představě dobrého filmu, o čem sis myslela, že to ani nikde k vidění není. Posledním argumentem je také možnost potkat jiné lidi, kteří mají podobný pohled na kulturu a umění, jako ty. Tak co, už sis našla svou filmovou projekci? Ne? Honem na to, je z čeho vybírat!