Dělá emancipace z žen muže bez penisu?

Reklamní bilboardy, na kterých se šťastně usmívá žena v puntíkovaných šatech při otevírání nové myčky, už asi nikdy neuvidíme. Zato vídáme reklamy s velmi úspěšnými a pracovně vytíženými ženami. Může za to emancipace, boj o rovnoprávnost a feminismus. Díky tomu máme volební právo, můžeme chodit do škol a vzdělávat se, nebo být na vysokých pracovních postech. Jenže jak se říká, každá mince má i druhou stranu. Odvrácenou stranou téhle mince jsou příliš velké tlaky a potírání rozdílů pohlaví.

„Dnes vypadají mnohá děvčata jako muži, kteří vypadají jako děvčata.“
John Wayne

Jaké jsme si to udělaly, takové to máme. A neustále tvrdíme, jak nám to vyhovuje. Je to ale vážně pravda?

„Žena by měla být doma, starat se o domácnost, vychovávat děti a vařit. Stejně tak, když jí zbude čas, může si přivydělávat a chodit do práce. Ale vždy jen tak, aby nezanedbala ostatní povinnosti.“ Vaří se ti krev v žilách a cloumá s tebou vztek? Zkus se nadýchnout a podívat se na to z jiné stránky.

V padesátých a šedesátých letech minulého století byla žena hlavou rodinného hnízda. Muž byl hlavou, která domů nosí peníze a finančně hnízdo zabezpečuje. Ona se starala o domácnost, vařila, pekla, uklízela, prala, zašívala, vychovávala  děti. Nevím, kde vznikla představa, že je na tom něco špatného, nebo že je to snad dokonce nepřirozené. Kdo lidem nacpal do hlavy myšlenku pracovně vytížené ženy, která pak narychlo v deset večer maže rohlík s máslem nebo, častěji, se hádá s mužem aby to udělal on? Být „busy žena“ je dneska módní. Jenže v módě byly nedávno i ponožky v sandálech nebo fialové vlasy, a taky jsme to nedodržovaly.

Nechejme je lovit mamuty

Stejně jako všechny partnerské problémy dnešní doby i tady se vraťme do hluboké minulosti. On totiž ten pravěk vysvětluje mnoho věcí a jevů. Muž byl lovec a žena sběračka. Kdysi on lovil mamuta a dnes vydělává peníze. Ona se starala o oheň a jeskyni, dnes by se měla starat o domácnost a vaření. Není na tom nic špatného.
Neproklamuji tu, že by ženy neměly chodit do práce, pouze lobuji za konec potírání pohlaví. Už nežijeme v době, kdy bychom v naší zemi musely demonstrovat za volební práva žen, za pracovní posty a další vymoženosti. Měly bychom si naopak uvědomit, že jako mnoho jiných věcí to jednoduše přeháníme. Nejsme chlapi, nikdy nebudeme a hlavně ani nechceme být. Tak proč si na ně tak usilovně hrajeme? Chceme se jim z neznámého důvodu neustále vyrovnávat, a to samé očekáváme ještě nesmyslněji od nich. Honíme se za prací, snažíme se být děsně vytížené, a pak se hádáme s muži, aby vynesli odpadky, uvařili, uklidili – vždyť nemám čas, chodím do práce, nevidíš? Nebylo by snazší si život uzpůsobit tak, abychom tohle všechno stíhaly? Nebylo by lepší nechat muže, aby se honili za prací oni? Jim je to totiž přirozené, oni jsou ti lovci. My ne.

Vezmi si zase místo kalhot sukni

Chceme se opačnému pohlaví neustále vyrovnávat, jenže jaký z toho máme nakonec užitek? K čemu je to proboha dobré? Máme z toho opravdu radost a je to smysl našeho života? V praxi to většinou dopadá tak, že nic nestíháme, nemáme čas, nakonec nemáme chuť a náladu ani práci ani na domácnost. Když se jim vyrovnáme, až příliš, často si jich přestáváme vážit. Je to obrovská škoda a škodíme jen sami sobě. Měly bychom se zaměřit více na „odemancipování se“ a uvědomit si, že jsme krásné, křehké ženy. Vzpomenout si na dvacátá a třicátá léta, kdy nám muži otevírali dveře, pomáhali z kabátů a líbali ruce. Že to dnes nedělají? Nedělají. My jim to nedovolíme a ještě se jim za to smějeme. Připomínáme jim, že to nepotřebujeme, ale není to pravda. Lžeme si do kapsy úplně zbytečně.

Paradoxně si pak stěžujeme, že gentlemani vymřeli. Oni, milé dámy, nevymřeli, to my jsme v nich gentlemany zabily. A čím víc si budeme hrát na muže, tím víc se tak k nám budou chovat. Stojí zato se nad tím zamyslet a začít se chovat pro změnu jako žena. Nechat si sundat kabát a otevřít víno. Nechat muže, aby k nám opět mohli chovat úctu tak, jak si to zasloužíme.