Jak se zbavit (ne)chtěného zajíce

Nepletete pomlázku, nevykřikujete na příbuzné ohrané říkanky a nemusíte do deště. Velikonoční koledu od babičky ale beztak dostanete. Čistě proto, aby vám to nebylo líto. Být holka je prostě boží!

Většina mých kamarádek Velikonoce těžce nesnáší. Já se na nich však i přesto snažím najít alespoň nějaká pozitiva.

Například naše babička je přesvědčena, že by nebylo fér, kdyby velikonoční nadílkou obdarovala pouze mého mladšího bratra. Z toho důvodu si od ní pokaždé odnáším nadutý pytlík plný bonbónů a čokoládových vajíček se skládacími bagříky a bojovými vrtulníky uvnitř. Nehledě na to, že jsem holka a hvězdnou éru dřevěných kačerů na provázku mám mimo jiné už také zdárně za sebou. Uznejte sami, že být holka je prostě super.

Abych však věci uvedla na pravou míru, naše bábi rozhodně není žádná minimalistka. Obyčejná vejce a obyčejná čokoláda jsou pro dámu jejího formátu až příliš obyčejné. Její představa „něčeho extra“  každým rokem bují do stále extrémnějších podob a rozměrů. A tak jsem si letos, krátce po svých jednadvacátých narozeninách, přivezla domů nového společníka. Obřího zajíce z polské čokolády, kterého by mi dozajista záviděl každý malý mrskáč. Dala jsem mu jméno Tukáč a pyšně si ho vystavila doma na okenním parapetu coby stylovou jarní dekoraci.

Sotva týden po Velikonocích jsem si však povšimla Tukáčova stále naštvanějšího výrazu a postupně poklesávajících uší. Nicnedělání na sluníčku ho už nejspíše přestalo bavit, což jsem vyhodnotila jako nejvyšší čas položit si staré dobré nerudovské „kam s ním?“ Konzumace nepřipadala v úvahu. Ve všech ženských časopisech totiž píšou, že tuková čokoláda neprospívá pleti, nehtům ani vlasům. A přestože si vůči tomu vytvoříte obrannou představu, že autorkami podobných článků jsou obtloustlé pětačtyřicátnice s cigaretou v puse, mrzuté z toho, že ony nikdy žádného zajíce nedostaly, zbývá tu ještě minimálně jeden, mnohem závažnější důvod. Pokud se s někým skamarádíte, svěřujete se mu a navíc mu dáte i jméno, nemůžete se do něj bezcitně zahryznout.

„Kam s Tukáčem?“ Nemohouc vymyslet užitečné a zároveň pro zajíce pokud možno nedrastické uplatnění jsem chodila několik dní jako bez duše. Některá řešení byla příliš náročná, jiná – například nápad vyvézt zajíce za město a vypustit ho do volné přírody, aby si našel nové kamarády – naopak příliš neekologická.

A pak se to stalo. Vrátila jsem se domů pozdě večer a při vpádu do svého pokoje spatřila Tukáčův obleček pohozený na koberci, potrhaný jako po lítém souboji s vesmírnými vetřelci. O kus dál si spokojeně přežvykoval můj bratr s nohama ležérně na stole. Obvykle mi chodí krást propisky a papíry do tiskárny, nyní se obětí jeho zrůdného trestného činu stal ubohý nic netušící zajíc. „Sorry, ségra, možná jsem ti tu tak trochu nadrobil,“ zahuhlal na mě s plnou pusou. Při pohledu na kusy Tukáčova bezvládného těla pod ním mi bylo jasné, že jsem zase zpátky u svého primárního velikonočního údělu. Uklízení. Být holka je prostě boží!

(Autorčin text byl publikován také na http://stisk.blog.idnes.cz/)