Moje postel, moje království. Zbožňuješ, když se po náročném dni můžeš konečně zabořit do polštářků a mít čas jen na své vlastní myšlenky. Ale teď je tu on, narušitel soukromé zóny. Postel se najednou mění z místa klidu na dějiště vášně a nepředvídatelných událostí. Jak se nenechat vykolejit?
Milování může být vzrušující a zábavné, ale pro někoho zároveň přináší starosti a obavy. Ne každý do něj dokáže skočit po hlavě a jen si plnými doušky užívat jedinečnosti okamžiku, zvlášť když se s novým partnerem ještě pořádně neznáme. Proč? Protože přece nechceme jen tak nějaký sex, na který si ten druhý ráno sotva vzpomene. Více než po vlastním uspokojení toužíme po dokonalosti celého “představení”. Udělaly bychom cokoliv, aby si partner užil dokonalý požitek. Při tom ale často zapomínáme na to, co ve skutečnosti chceme a cítíme my samy.
Nesváděj pozornost na své nedostatky
Nikdo není dokonalý, to víme všechny. Přesto většina z nás není na své vlastní tělo kdo ví jak pyšná a když přijde na řadu svlékání, raději bychom pozhasínaly i pouliční lampy. Ach ty zkrabacené špíčky na břiše, široká stehna, příliš velké bradavky… Někdo však volí extrémně opačnou strategii – má nutnost svůj protějšek na všechny své nedokonalosti náležitě upozornit předem. Jenomže věta “tak jo, miláčku, já si to tričko teda sundám, ale připrav se, že mám hrudník jako kluk, i když to v oblečení tak nevypadá, jelikož nosím pushupky s pěnovou výztuží” ho zřejmě nijak zvlášť nerozpálí.
A co víc – možná při sexu nebude myslet na nic jiného, než že tvá prsa jsou opravdu hodně malá. Nemůže za to on, pán bůh ani nepřející příroda, ale TY. Protože jsi ho k tomu přinutila! I když se ti při svlékání zdá být v pokoji podezřelé ticho, mlčení je zde rozhodně víc sexy…
Čti také: Čtyři ničitelé sexuální rozkoše, které zvládneš porazit
Nelži o tom, co máš ráda
Představ si situaci: partner za tebou přijde s návrhem, že by v posteli rád vyzkoušel něco nového. Všechno ti podrobně popíše, a i když si to zatím nedovedeš úplně představit, souhlasíš. Však co, za zkoušku nic nedám, říkáš si. Klíčový moment nastává ve chvíli, kdy už vedle sebe ležíte (doufejme) příjemně unavení a zadýchaní. On vypadá naprosto nadšeně, zatímco ty nevíš, co si o tom máš vůbec myslet? Nebo jsou tvé pocity rovnou negativní? Přiznej barvu a hned!
Ano, možná mu tak trochu zkazíš dobrou náladu, ale aspoň se nebudeš muset přetvařovat i podruhé, potřetí, podesáté… Pokud teď zalžeš, je velká pravděpodobnost, že to od tebe teď bude vyžadovat neustále. Ne proto, že je to sobecký buran, ale protože si myslí, že se ti to tak líbí a děláte si dobře navzájem. Řekneš-li pravdu, zůstává tu ještě naděje, že se při případném příště bude mnohem víc snažit o to, aby sis to užila i ty. Tak proč se zbytečně trápit, když říct pravdu je tak jednoduché?
Nepředstírat, nepředstírat, nepředstírat!
Neděje se to tak, že bychom si čas od času řekly, že zrovna dnes budeme předstírat orgasmus. Obvykle to tak nějak vyplyne ze situace. Partner se tak strašně moc snaží, aby si nám to líbilo, div by na posteli nechal duši, ale to kýžené áááách stále nepřichází. Někdy už jsme k vyvrcholení opravdu krůček, jen mít ještě půl minuty… Samy se s tím srovnáme, ale někdy nemáme to srdce přiznat, že se vyvrcholení nekonalo. Zvlášť když zatnout svaly a jen tak vzdechnout ááách je tak jednoduché.
Zní to férově – on se snažil, on (alespoň na oko) dostane, co si zasloužil. Přece to není jeho chyba, že se to nepovedlo, prostě se tak situace vyvinula, kosmické vlivy se propojily do nepředvídatelných konstelací a rozjetý vlak už nešlo zastavit. Ve skutečnosti to ale není vůbec fér – i vůči tobě.
Zaprvé není nutnou samozřejmostí, abyste vždy orgasmu dosáhli oba dva (nebo dokonce zároveň!), a nemělo by to být zdrojem zklamání. Pokud nepatříš ke šťastnému minimu žen, které jsou hotové, jen když jim chlap sáhne na prsa, musíte povedené a nepovedené orgasmy přijmout za běžnou součást svého sexuálního života. Předstírání vyvrcholení vnáší do ložnice nejen zbytečné napětí, ale zároveň kazí skutečný prožitek, když se to zrovna povede, a nedává nám motivaci na našem sexuálním životě dál pracovat. Takže ještě jednou – vážně to někomu stojí za to?