Zkouškové: Už ani nevím, čí jsem

Po šestém přečtení jedné a té samé poučky skripta s odporem zavřu. Kdyby šlo alespoň o něco zajímavého nebo užitečného! Jenže když se tak zamyslím nad celým smyslem studia na vysoké škole, začínám ztrácet smysl i toho. Je to zkouškovým obdobím, nebo ztrátou iluzí? Proč je zkouškové právě tak náročné? Proč se jej všichni bojí jak upír česneku a během zkouškového se studenti hromadně obracejí k nadpřirozeným bytostem?

Studium na vysoké škole je o něčem úplně jiném než na střední. To řekne každý už po prvních dvou týdnech v prváku. Nikdo vás nevede za ručičku, nenutí vás učit se průběžně, nezkouší se před tabulí. Nemáte domácí úlohu? Váš problém. Nechce se vám na seminář? Pokud vám vyjde absence do dvaceti procent, nechoďte. Vysoká škola je o dobrovolnosti, vlastní iniciativě a rozumu. Ale není to o tom, že by se studenti půl roku bavili a pak rychle začali drtit poučky – musíme vypracovávat seminární práce, projekty a připravovat se na bakalářské nebo diplomové závěrečné zkoušky. Ale zkouškové je přesto postrachem všech.

Přesně jak zpívá Tomáš Klus ve své písničce, během zkouškového období většina vysokoškoláků vůbec neví, čí jsou – a většinou je zázrakem, že kolonky se jmény na testových arších jsou vyplněny správně. V jinch případech je naopak sotva jediná kolonka vyplněná tak, jak má. Tento záhadný úkaz je způsoben velkou nervozitou a strachem nebo kocovinou po způsobenou úspěšným složením předchozí koušky. Ze všeho nejvíce mně však zaráží způsob zkoušení, o kterém bych ráda podiskutovala.

Během bakalářského studia jsem ještě brala všechno tak nějak s rezervou. Přeci jen si nás musí ozkoušet, musíme předvést kapacity své šedé kůry mozkové. Ještě jsem byla schopná tolerovat učení se zpaměti. Ale při nástupu na magisterskou nástavbu jsem naivně doufala ve změnu – třeba v pochopení, že jsme již prokázali schopnost naučení se, že naše teoretické znalosti byly již prozkoumány i během státních zkoušek. O svém omylu jsem se přesvědčila už během semestrálních testů – znovu se šrotit vzorečky, znovu si rychle něco nalít do hlavy a hlavně nepoužívat logiku nebo selský rozum!
Tomáš Klus to vyjádřil naprosto přesně – „nehloubej, nemysli – oni to vymyslí.“ Prostě se nauč knihu co nejlíp, dostaneš pochvalu a pěknou známku a pustíme tě do dalšího semestru. K čemu ale takové studium je? K čemu se učit spoustu teorie, když praxe je to nejdůležitější? A především – proč jsme museli skládat testy všeobecných studijních předpokladů s logickou částí, když nyní logika nejen pokulhává, ale chodí o jedné noze?

Dalším problémem je, že občas ztrácím smysl celého vysokoškolského studia. Na co mi jsou tituly, když podle zkušeností kamarádů dají ve firmě přednost uchazeči se středoškolským vzděláním, protože si bude nárokovat méně peněz? Dnešní doba je jiná. Titul inženýra nebo doktora už nevzbuzuje takový respekt jako před revolucí. Zvláštností je, že mí kolegové z oboru všeobecně souhlasí, ale stejně všichni sklopíme hlavy nad skripty a šprtáme dlouho do noci, jen aby ten titul byl. Pak ho – s největší pravděpodobností – budeme vynechávat a používat jen v oficiálních případech. Tak kde je smysl?