DZP: Túra jako vyšitá

Protože máme v naší rodince suprový vztahy, proč bychom všichni nemohli na společnej výlet, že jo… A aby to stálo fakt za to, zoologický, bazény a památky jsme radši ani nerozebírali a dohodli jsme se na túru. No, super, říkala jsem si, aspoň vypracuju nohy a vůbec. Ale když mi taťka oznámil, že pojedeme na celkem vysoký lanovce, chuť mě rozhodně přešla…

Máme velkou rodinu, takže doprava byla jasná: Pojedeme minibusem. Minibus pro nás měl přijet k babičcce, kde měli všichni „sraz“ o půl deváté, takže jsme museli v půl sedmé vstávat, abychom tam dorazili čas (cesta k babičce trvá asi hodinu).
Jel s námi i pes (k babičcce) aby nebyl doma sám – a navíc, může být přece u babičky na zahradě s jejím psem. OK, takže bylo asi 8:25 a my jsme šli od babičky na zastávku, kde na nás už čekal bus. Asi v půli cesty vidíme vedle sebe pelášit oba psy, kteří pravděpodobně od babičky utekli a chtěli za námi. A tak jsme je vzali do minibusu a zavezli (nebojte, ne na výlet) opět k babičce, kde jsme je pořádně zajistili, aby neměli kam utéct. A my jsme konečně mohli jet!
Autobus nás zavezl do Ramzové, kde jsme si šli koupit jízdenky na lanovku. Babička se samozřejmě hned ptala, jestli tam mají slevu pro důchodce :-D No a než by člověk řekl „šerák“, už mi mamka podávala jízdenku a zanedlouho jsme stáli ve frontě na lanovku. Byla dvousedačková a taky pěkně vysoko! Dohodli jsme se, že pojedu s mamkou a ségra pojede s taťkou. Byla jsem nervózní jako prase před porážkou (nebo snad ještě víc).
Rychle jsme s mamkou na sedátka hupsly a stáhly dolů bezpečnostní tyč (nebo co to bylo). Ze začátku, takový 3 metry, to ještě šlo, to jsme byly asi metr nad zemí. Ale pak jsme jely pořád výš a výš, podle mých odhadů to bylo asi 7 metrů. Hrůza! Celou tu dobu jsem mamce křečovitě svírala ruku a říkala jí, jak strašně budu doma pomáhat a vytírat podlahu a žehlit a podobně, když to přežiju. Chudák mamka měla pak na ruce modřinu! :-D Ale nejhorší bylo, že když jste ve vzduchu, v té výšce, nemůžete dělat vůbec nic, jen čekat, až vystoupíte.
Sotva jsem pod nohama ucítila pevnu zem, rychle jsme spěchali na další lanovku, která byla jednosedačková, takže sbohem, mamko, tentokrát nebudu svírat ničí ruku, a nebudu nikomu slibovat co všechno udělám když přežiju. Tato lanovka byla taková starší a k mé smůle ještě vyšší. Dokonce jela i rychleji a k mé smůle byla i delší.
Uklidňovala jsem se – přece to zvládnu ne? Za mnou jela hned babička, která si celou dobu zpívala (trapaaaas :-D), pak telefonovala, jedla banán (a celou cestu se mě ptala jestli nechci kousnout :-D) a nakonec vzdychala nad tím, jaký jsou pod ní krásný borůvky.
Ale aby nebyla celá povídka jen o lanovce, trošku to urychlíme: Jakmile jsem vysedla a byla šťastná, že pod sebou konečně cítím pevnou zem, šli jsme všichni na blízkou chatu, na Šerák. Tam jsme posvačili a pak rychle vyšli na túru. To jsem ale ještě nevěděla, jak dlouhá cesta nás čeká! První kilometr jsem poslouchala hudbu v empétrojce, načež mě děda upozornil, že tam nemám poslouchat tu hudbu, ale ten božský klid (doprovázený křikem ségry a sestřenic).
Pak jsme pokračovali na Keprník, kde jedna z tet ztratila mobil. To pro taťka znamenalo, že se musel vrátit zpátky na Šerák (kam ho nějaký pán z Keprníku donesl), zatímco my ostatní jsme došli na nějaké trojmezí, a pak na další „odpočívadla“, kde jsme na něj čekali. Ovšem poté nás čekala ještě dlouhá cesta příkrým lesem plným potůčků, kamenů a dá se říct nepřístupného terénu. Lesem jsme šli celkem dlouho. Když jsme zase všichni v různých intervalech (strýcové první, tety a babičky vprostřed a naši poslední) vyšli z lesa, dostali jsme se na cestu poblíž potoka.
„Děti, nelezte do toho potoka!“ zaslechla jsem hlasy tet, volající na sestřenice. Jenže znáte děti, jedna sestřenka do potoka spadla jen „napůl“, druhá naopak úplně. No a protože byla voda celkem studená a byla by chyba, kdyby ta sestřenka, co spadla do vody celá, zůstala v tom mokrým oblečení, musela se vyslíct. I když jí je teprve pět, vyváděla jako šílená, že ona nahá nepude a že se nevyslíkne. A tak jsme po naší skupině začali shánět suché oblečení, od triček začínaje a mými spoďáry konče.
Po cestě jsme se trmáceli hezkých pár kilometrů, než jsme došli do vesnice, která sousedí s tou babiččinou a posléze úspěšně dorazili do cíle, kde nás bouřlivě vítali naši milí pejsánci. Celkem jsme ušli patnáct kilometrů, no a dneska (o den později) mě nohy bolí tak, že se vůbec nemůžu pohnout! (Ale mám štěstí: Nejsem v tom sama!!!) :-D

PONAUČENÍ: Možná se budete divit, ale já tu lanovku přežila, až na ty sliby že budu doma uklízet jak šílená… Příště už nic takovýho slibovat nebudu!!!

Text: Míša K.
Obrázek: Studio Bueno