DZP: Za koníky

Uběhl teprve týden a i když jsem na začátku po příjezdu domů nic moc nedělala, v posledních dnech opravdu nevím, kam dřív skočit. Myslela jsem si, že se o prázdninách unudím k smrti, ale začíná se to obracet k lepšímu – bohudík! A taky nesmím zapomenout zmínit, jak jsem po dvou letech znovu sedla na koně…

Bydlím na konci města – takže za barákem máme hned pole, kde byly ještě před 2 lety koně. Byli tažní, takže to nebylo žádný „profesionální“ ježdění, prostě jsme se jen učili klusat, a starat se o koně. Ale nějak se prostě stalo, že jsem tam přestala chodit – se školou jsem to skloubit neuměla a koně vyžadovali hodně času. To bylo před 2 lety.
Dneska už bohužel žádnýho koně nemají – teda aspoň z těch „našich“ ne. A taťka přišel nedávno s návrhem, že jeho známá má koně, u kterých je možné za poplatek hodinová vyjížďka. A tak mi taťka jednoho dne oznámil, že už to domluvil, a že mě ta paní očekává zítra v šest.
To byl fakt forf – celý den jsem chodila v rozpacích, jestli vůbec na koně ještě vysednu, co když se splaší? A jak se vůbec kůň „brzdí?“ Možná si myslíte, že jsem padlá na hlavu, ale já v tu chvíli fakt všechno zapomněla – jako mávnutím kouzelného proutku. A co když ta paní bude sakra chtít abych cválala? A já to neumím? Tak takhle jsem se trápila celý den předtím, ale čas utíkal strašně rychle.

A najedou jsem tam byla – v jedné ohradě, kde už byli jezdečtí koníci. Zmocnil se mě fakt strach – v představách nebo ve filmech to vypadá tak jednoduše, ale ve skutečnosti je to mnohem těžší, teprve teď jsem si uvědomila, jak je kůň velký a zda-li na něj vůbec vyskočím. S menšími obtížemi jsem nasedla do sedla a čekala, co se bude dít dál. Ta paní říkala, že se nemám čeho obávat, že kůň vlastně půjde sám za ostatními koňmi, se kterými jsme na vyjížďku měly jít. Ale zvykla jsem si a strach mě za chvilku přešel. Vlastně jsem si celou projížďku užila, občas jsem sice měla hrůzu, když se kůň rozklusal, aby dohnal koně vpředu, co kdyby se rozcválal žejo, ale byla jsem ráda, že jsem šla. Je to fakt něco nezapomenutelnýho, aspoň pro mě.

Pak, po projížďce jsem se učila klusat a vysedávat, pořád jsem tomu nějak nemohla porozumnět – jakže se to vysedává při klusu? A když jsem to konečně pochopila…. tak hodina skončila a já už musela domů.
Další den jsem se probudila – a čekal mě velký šok. Šíleně mě bolely nohy, nemohla jsem se ani pohnout! Tak to bylo ještě 3 následující dny, ale mě to stálo za to.

PONAUČENÍ: Jestli na koni jezdíš jednou za čas, určitě si na 3 dny po projížďce nedomlouvej nějaký sport ani procházku, mě teda nohy bolely tak, že sem měla problém ujít pár kroků! :-D

Text: Míša K.