Když udeří podprsenková krize

Ráno vstanu. Poslepu otevřu šuplík s podprsenkami. Zašmatrám a nic. Otevřu líně oči. Opravdu je šuplík prázdný! Ksakru. Co teď? Nic naplat, bez podprsenky jít nemůžu. Musím uvažovat, kam se mi všechny poděly. A pak si vzpomenu: Tento měsíc jsem u jedné urvala ramínko, u druhé se mi zničilo zapínání a u třetí, která má vyměnitelná ramínka, jsem jedno z nich ztratila (lépe řečeno, asi ho sežrala naše pračka, jinak si to vysvětlit nedovedu).

Čtvrtou jsem ještě polomokrou sundala z věšáku a hodila do koše. Bohužel tento brutální zákrok nevydržel košíček, „zmuchlal“ se a podprsenku jsem tak učinila nenositelnou. To všechno se stačilo stát za jeden jediný měsíc! Škola za chvíli začíná a já stále stojím jen v kalhotkách před skříní…

Mám pár možností:

– prohrabat se košem se špinavým prádlem, sice s riskem, že bude “ulovená” podprsenka špinavá nebo mít odér jako bratrovy ponožky
– vzít si máminu podprsenku a vycpat ji ponožkami (čistými, samozřejmě)
– vzít si sestřinu podprsenku, ale předem si zmenšit prsa o dvě velikosti
– omotat se obinadlem

Chvíli zápolím se sebeobinadlováním, ale za pět minut je výsledek vcelku solidní. Dokonce mi tento podpůrný prostředek vydrží až do večera. Pak už mám ovšem prsa celá otlačená a červená.
Uznávám tedy, že je třeba podniknout „velké“ nákupy.

S naprosto jasným plánem:

1) Vlezu do obchodu.
2) Vezmu 15 podprsenek mé velikosti, rychle je vyzkouším, vyberu 3 nejlepší
3) Zaplatím.
4) Jedu domů.
5) Ráno už nebude třeba omotávat se obinadlem.

Rychle si obléknu volné tričko a odvážím se jet bez podprsenky. Však co, za půl hodiny mají zavírat, tak to už tam moc lidí nebude, říkám si a následuju svůj plán:

1) Vlezu do obchodu.
2) Vyberu 15 podprsenek.
3) Zkouším, zkouším. Po usilovném snažení mám vybráno. Jupí.
4) Teď se jen oblékléknout, zaplatit a hurá domů…

Na věšáku ale své tričko nevidím! Na stolečku také ne! Zmocní se mě panika. Lezu na čtyři a koukám do vedlejších kabinek. NIKDE! Ha. Určitě bude v kabelce. Sice by každý rozumný člověk usoudil, že se do mého psaníčka vlézt nemohlo, ale ze zoufalství hledám i v něm.

Není ani tam!

Nesměle vykukuji zpoza dveří kabinky ven. Snažím se upoutat pozornost personálu. Jedna prodavačka se vybavuje v protějším obchodě, druhá vysává na opačném konci, takže i kdybych řvala z plna hrdla, neuslyší mně. Není čas nazbyt, musím jednat – potlačím slzy, na prsa přilepím psaníčko a vylezu ven. Své triko rovnou uvidím na pultu u pokladen (jak se tam dostalo, to opravdu netuším)! No, “naštěstí” – jak se to vezeme. Musím projít celou prodejnou až k pokladnám u vchodu, takže je jasné, že na mě uvidí ti všichni, co právě nakupují v protějším supermarketu.

Když se tam po špičkách doplížím, „konečně“ si mě všimne obsluha. Řítí se ke mně. Hned spustí, co tam dělám. Volá ochranku. Myslí si, že jsem nějaký exhibicionista. Snažím se jí to vysvětlit, ale nevěří mi ani slovo!!! Naštěstí pak prodavačce dojde, že nějaká paní (co byla vedle mě v kabince) našla na zemi tričko, které si chtěla koupit, ale v prodejně ho jako záhadou neměli v databázi. Ano, bylo TO mé tričko! Chňapnu po něm, jenomže tu chvíli rozráží dveře prodejny ochranka. Co čert nechtěl, tváří tvář se polonahá setkávám s naším sousedem v uniformě.

A co z mého příběhu plyne?

– Neničte si podprsenky!
– Pokud je zničíte, lépe promyslete strategii nákupu nových!
– Jestli na nákup skutečně půjdete, vezměte si s sebou doprovod!
– Pokud budete muset vylézt polonahé do obchodu s oblečením, zjistěte si, zda v okolí nepracuje někdo známý, který by touto historkou pobavil nejen část vaší vesnice, ale nejlépe i vaše společné známé, kteří na vás budou minimálně dalšího půl roku pořvávat, abych s nimi šla nakupovat, protože by to prý mohla být legrace… A horko těžko jim vysvětlíte, že nejste vůbec ale vůbec legrační člověk…

Text: Terezka
Foto: SXC.hu

Pokud i ty máš vtipnou historku z nakupování, poděl se o ni s námi!