Randění s.r.o.: Institucionalizovaná

sachDenně na nás z každičkého koutu, křoví a na kdejakém rohu číhají nejrůznější rozhodnutí. Velká či dočista nepatrná. Taková, jejichž řešení je nasnadě, i taková, jež vyžadují kapsy plné rozvahy. Je ovšem v reálném světě možné objektivně posoudit, která cesta pro nás bude příjemně schůdná a na které bychom naopak metr co metr klopýtali o nebezpečně ostré kameny?

Po více jak pěti letech vztahu jsem se rozhodla odejít od svého přítele. Byl to můj skutečně první vážný vztah. Začali jsme spolu chodit, když jsem byla v devítce na základce, táhli to spolu celý gympl a pokračovali i na vysoké.
Co se pokazilo? Vlastně nic. Spíše jsem si uvědomila, že je to celé špatně už delší dobu. Nedokázala jsem to však utnout dříve. Některé chvíle našeho vztahu byly moc pěkné, ale jiné mě dokázaly doslova srazit na kolena. Vsugerovala jsem si, že jsem tolerantní člověk, a proto většinu věcí raději přecházela. Ve skutečnosti jsem však pokaždé, když se mi do hlavy vloudila štiplavá otázka, zda mi to za to stojí a zda to má vůbec cenu, přemýšlela především nad tím, co bych mohla ztratit. Společné přátele a to všechno, na co jsem zkrátka byla zvyklá. Měla jsem strach, že nakonec zůstanu sama, zblázním se a umřu zšedivělá v rozpadajícím se baráku plném zavšivených koček.

4372124_blogUž dlouho jsem měla v plánu podívat se na film Vykoupení z věznice Shawshank, natočený podle románu spisovatele Stephena Kinga, a před pár dny jsem si na něj konečně našla čas. Netušila jsem ale, jak zásadní myšlenku mi příběh z vězeňského prostředí může vnuknout.
Stařičký Brooks, jedna z hlavních postav příběhu, si v shawshenské věznici od roku 1905 odpykával doživotní trest za vraždu. V tomto vězení strávil většinu svého života. Koncem padesátých let však byl na podmínku propuštěn, a tak se na stará kolena měl pokusit začít žít znovu a znovu se začlenit do společnosti. To se mu nepodařilo. Proč? Navzdory nelidským podmínkám si za ty roky vypěstoval k věznici určitý vztah a považoval ji za svůj domov. Už nedokázal žít normálním životem a jediné, nač na svobodě myslel, bylo, jaký zločin by mohl spáchat, aby se dostal zpět „domů“. K prostředí, ve kterém pobýval takovou dobu, přirostl, stal se jeho součástí a nedokázal fungovat samostatně bez něj. Institucionalizoval se.

Ačkoli nemám v úmyslu přirovnávat partnerské vztahy s pobytem ve vězení, určitou analogii zde zajisté nalezneme. Všichni si myslíme, že naše vztahy závisí výhradně na naší vůli, můžeme je řídit a ovlivňovat. Není tomu však naopak? Každý vztah je zásahem do našeho života, mění nás, ovlivňuje a udává nám směr. Přirůstáme ke svým vlastním vztahům, stáváme se jejich součástí. Pomalu, ale jistě nás pohlcují, utvářejí naši novou identitu a my nabýváme stále silnějšího dojmu, že jinak bychom už ani fungovat nemohli. Jednoduše se institucionalizujeme.

Pokud se nyní nacházíte obmotáni pavučinou dlouhodobého vztahu, jenž vás již škrtí, možná zde očekáváte odpověď na otázku, co máte dělat. Drát se zuby nehty ven s vědomím, že tím zabíjíte část svého já, anebo raději mlčet a dál se oddávat „boží vůli“? V tomto případě vás nejspíš zklamu. Na celém světě neexistuje jediný člověk, který by dokázal rozhodnout, zda tamto či ono bylo správně nebo naopak špatně. I ta nejhrůznější situace nás nakonec může přivést k tomu nejlepšímu, co nás v životě mohlo potkat, a zdánlivě nejlepší možné řešení nás lehce svede na slepou kolej. Ale nemůžeme se až do konce světa trápit výčitkami a vytahovat otazníky, zda jsme opravdu udělali správnou věc a co by bylo kdyby.

Asi nejužitečnější radu mi udělila jedna cizí žena, se kterou jsem se dala do řeči kdysi na letní brigádě. „Zapomeňte na toleranci. Ta neexistuje, nebo v ni nevěřím,“ řekla mi. „Nejdůležitější jste vy. Nemůžete se sebeobětovávat pro druhého, abyste sama byla nešťastná.“ Osobně si nemyslím, že bychom toleranci měli vyškrtnout a vydat se cestou sobectví a bezohlednosti. Ale je fakt, že tolerance má své meze a nemůžeme druhým dovolit, aby je úmyslně překračovali. To je to hlavní, na co bychom měli myslet při rozhodování se ohledně našich vztahů i čehokoliv jiného. Vlastně neustále!

Text: Eliška R.
Foto: 123rf.com

Eliška R.

Je jí třiadvacet, žije v Brně, miluje ruch a "šumění" města. Ve volných chvílích se často baví vařením nebo brouzdáním po obchodech. Sní, že jednou bude mít šatnu o velikosti minimálně své dosavadní ložnice. Náladu jí vždy zaručeně zvednou knížky od Roberta Fulghuma a za ráj na zemi považuje francouzské Azurové pobřeží.

7 komentářů
  1. taky jsem měla takový vztah a je to o ničem..proč se omezovat a být neustále ve střehu, když se můžu cítit v pohodě s jiným? :)

  2. Myslím, že se to netýká jen vztahů kluk+holka, ale obecně. Já se momentálně nacházím v právě takové situaci. Nečekala jsem, že teď napíšu něco takového…ale tenhle článek mi docela pomohl. Díky.

Leave a Reply

Your email address will not be published.