Znáš svůj sen? Žij jím!

anča: Ale ne, vůbec nejsi blbá! Prosím tě, tak na to nemáš výšku – no a co? Myslím, že jsi skvělá holka a můžeš dělat tisíce dalších věcí!:-))

Anča: A co bys nemohla? Vždyd Eva Longoria má 157cm a taky je občas modelkou a to je takový prcek. A kdyby ti to třeba nevyšlo, tak můžeš být fotomodelkou. Tam nezáleží na tom, kolik měříš.

jj já vím že fotomodeling neexistuje:-( zbývá mi akorát doufat,že se stane nejaký zázrak=o) =oD

jj počkám si=o) děda byl mrtě vysokej tak doufám,že budu po něm=oD

muj děda byl taky mtr vysokej .-)

kolik ti je?

Lili:díky.myslí že když se budeš hodně snažit,třeba se dostaneš i na mistrovství=o)jj a zkus se třeba přihlásit na http://www.fotopatracka.cz a třeba se objeví nějaká nabídka=o)
Alees:14 a 4 měsíce=o)

Anca: me je 14 a 5 mesicu:D a ty ses tam prihlasila???

Anco: jeste diky za tu stranecku uz sem se zaregistrovala:)) mooooc dekuju:-*

Tak to můj sen byl buď módní návrhářství, pr manažerka, nebo mít nějakej svůj vlastní obchod nebo podnik…když pominu můj sen z dětství..být nájemnej vrah a tajnej agent XD

no, tak kupříkladu já bych se chtěla stát raperkou =)

Ak chcete o nich vedieť viac, kuk http://www.arctic-monkeys.com alebo http://www.mp3s.nadruhou.net alebo proste dajte do google Arctic monkeys….alebo Arctic monkeys mp3 .

Lenik: Upřímně dneska může být herec úplně každý – musíš být většinou jen ve správný čas na správném místě…:-))) Jak jsi říkala, konzervatoř, nebo DAMU je skvělá věc, ale pokud chceš být úspěšná, musíš pracovat velmi tvrdě – to ty lae určitě víš! :-)) Je skvělý, že to nevzdáváš, jen tak dál!:-))

Kate: Co se podniku týče, to je taky skvělá věc!:-)) Ale ty dvě poslední – vzrušující, ale nebezpečné! xD

Adeka: Ohledně té tanečnice něco vím – V ČR se můžeš chytit (koukni se na Ivetu Wolfovou nebo Leonu Kvasnicovou), ale musíš na sobě samozřejmě HODNĚ makat. Kuci to maj lehčí – tančí jich málo a vezmou je do muzikálu spíš než holky, DISKRIMINACE! :-))) Ale problém je, že nemáš pevnou pracovní dobu, pořád někde lítáš a ve volných hodinách dřeš, abys byla ještě lepší. Ale ti opravdu odhodlaní se tím prokoušou a pak z toho mají fajne pocit! Taky je tu dnes hodně možností jak na sebe upozornit – Nikewoman atd.

Anicka: mně nebezpečí nevadí=), radši nebezpečí než nudnej stereotypní život;-), já sem už od mala měla šíleně ráda airsoft a střílení z různých zbraní =)

Anicka-jej no diky :D Sakra ja som chcela nieco zaspievat na vianocnom vystupeni a ucka mi povie ze jeden vystupovat nemoze, ze az tak pre starych rodicov :D Aj ked rekaciu starych rodicov si viem predstavit :DDDDDDDD

holky, tak to vás obdivuju, já bych asi do zdravotnictví nemohla, kvůli té zodpovědnosti, kdybych třeba špatně provedla vyšetření, nebo udělala špatně operaci, nikdy bych si to neodpustila

Můj sen?MNo….nejraději bych trénovala ihaháčky,jsem¨- tedy myslím – celkem nadaná
Na jezdectví,ale bohužel teď nemám na čem jezdit – koně prodali a další bude až za rok.Ale nevzdávám se..bohužel.,naši ze mě chtějí mít doktorku,nebo něco takového.Takže…:(

Já ma hodně snů. Hodně vysokých a asi nemožných snů. Chci mít skvělou kariéru, žít v zahraničí a být jako hrdinka v některých akčních a dobrodružných filmech. Je to asi nesmysl, ale přesto se moje tužby a touhy ubírají tímto směrem. Ve volnym čase se učim balistiku. Strašně mě to baví, ale zatim si z toho moc nepamatuju =)… Jenže budu se to učit a snažit se pořád. Jsem ctižádostivá a tak vám tady píšu že já to zvládnu…(no…když to tady sem totiž napíšu bude to potvrzené černé na bílém a já už nebudu moci pochybovat)
avšak asi před měsícem se mi objevil nový sen, který se mi doufejme splní. Možná za rok, monžá za pět let, ale bohužel možná i nikdy. Chci totiž někomu zachránit život. A tak jsem se rozhodla, že chci darovat kostní dřeň. Rodiče zatím odporují, ale věřím, že jednoho dne je přesvědčím a do programu dárců kostnní dřeně se zaregistruji…

Vám všem přeji at’ se vám vaše sny vyplní…a to kladně =)

Já mám jeden obrovský sen. Už jako malá jsem chtěla být švadlena, což se tak nějak přehouplo na deign – konkrétně návbrhřství. Všem se mojhe výtvory zatím líbily, myslím, že jsou i celkem originální a tak doufám, že jednou bude na takovým bílýma dveřma s mosaznou klikou nápis Cecile – l´amour . . .
Držte mi palce, taky vám ho držím. Protože já svým snem opravdu žiju

Zaujal mě Tvůj článek o Sabině,protože máme stejný zájem koně!!Jen postup u mě byl opačný…u koní sem od mala ani si nepamatuji když sem na koni jela poprvé nejspíš ani nemohu mamka už v těhotenství jezdila,když sem se narodila tak už sice nezačala ale koně měla pořád ráda a tak sme se aspoň´jezdily “dívat” na taťku,který byl do koní blázen už dvacet let:D když sem trochu povyrostla tak mě začal vozit sebou na krátké vyjížďky na svém koni…:)když mi byly asi 3roky tak sem začala “jezdit” teda se spíš vozit na poníkovi…sněhově bíle kobylce Dáše která byla užasná “mrcha” ale také moje zlatko a za nic bych ji nedalaja byla princezna ona muj kůń a byla to pravda Dáša hrála v mnoha pohádkách ať pravýma kamerama pro televizi tak i různých divadýlkách v kterých sme učinkovali…Dáša byla a je stále HVĚZDA ať jde kamkoli. U ní sem poprvé viděla porod a mohla odchovávat a učit hřibě ,každý si myslel že Dáša je můj osudový kůň….NEBYLA ten přišel v mých sedmi letech…jednoho dne nám zavolal známý jestli nechceme poníka tkz.”načerno” byl týraný dříve nejspíš kradený,nedůvěříví v hrozném stavu nikdo ho nechtěl a my byly jeho posledni šance,jinak by následovaly jatka! Táta souhlasil že se na něho pojedeme podívat…měl již zkušenosti a nechtěl aby byl zbytečně zničen život,pokud bude šance pomoci! přijeli sme do stáje samozřejmně celá rodina a tam mezi těmi krásnými lesklými zvířaty stál “ON” hnědý,pro mě v té době velký kůň:) v tak žalostném stavu že sem plakala..viděla sem již koně nemocné odsouzené nasmrt,týrane…ale tohohle sem litovala! Vlastně ani nevím proč možná proto jak byl hubený,možná pro ty šrámy co měl po těle pro zaschlou krev pro strach který se mu odrážel v oku tna to druhé byl totiž díky týrání slepý,možná pro to že nedokázal skoro ani stát jak měl zničená kopyta…a přesto o bojoval!! sám utekl od majitele co ho týral když se za něj nikdo nepostavil..pro to co mi “řekl” když se na mě podíval…rozhodly sme se..VEZMEME SI HO..k naší Dáše a hříběti co se mělo prodat..přibyde nový obyvatel! Nejdříve sme k němu neměly chodit..stejně sme s bráchou neodolaly…u jeho boxu sme trávily hodiny a hodiny..a Bon jak sme koně pojmenovaly jen zářil tloustl,měl upravená kopyta a celkem dobře ošetřené slepé oko i letní vyrážku kterou si odnesl díky nedostatečné péči…a věřil nám stále víc a víc už se na něm začalo jezdit táta ho znovu obsedal..nebylo to lehké zlobil:D ale podařilo se!!Na Bonovi měl jezdit brácha a tak se také stalo pár týdnů poté ale brácha onemocněl a byl akutně převezen do nemocnice mimo město kde ztrávil půl roku mamka tam samozřejmě byla s ním a na mě a na tátovi zůstal statek..já měla na starost psi,králiky,Dášu a hlavně..po dlouhé době přemlouvání BONA)nikddy na to nezapomenu..stali se z nám přátele já ne něm začala jezdit a mluvit s ním…on mě naučil něco co nikdo jiný nedokázal..MILOVAT zvířata ty které nikdo jiný neviděl,ty které nikdo”neslyšel” a bojovat za ně..nadále našimi stájemi procházelo hodně koní někteří byly více oblíbení někteří méně:) když sem vyrostla na tolik a Dáša zestarůla o tolik že nemělo cenu si ji nechávat a přesunuli sme ji do odílu pod který sme patřily aby nebyla sama ale s jinými konmi protože Bon byl většinu dne mimo stáj tak nám zůstal jediný kůň BON!tak sme se rozhodly předělat stáj a bonovi sme sehnali dočasné ustájení…v rodinné stáji kde sme se začali věnovat drezůře a kde už sem nebyla jedinoou Bonovou jezdkyní..učily se na něm děti a on je poslušně vozil,a učil..nebyl jediný poník tam byl milovaný a já byla šťastná..začala sem jezdit na velkých koních a přesto sem byla každý den s ním!v boxe ve výběhu,nebo jen tak na ruce..pak se ale stalo něco co nemělo majitelka stáje se domluvila s tátou že jako dárek k narozeninám mi táta koupí koně a dokud nebude stáj hotová tak bude tam…majitelka souhlasila ale viděla svoji šanci a dostala ji táta před ní zmínil že možná časem budeme muset Bona někomu dát(sestřence)..majitelka se nakonec dohodla že bona dáme ji!Já se to omylem dozvěděla…a nesouhlasila sem..vycházela sem s ní,ale hned na začátku sem ji ujistila že Bon je můj a ona za mně nebude rozhodovat…to by se ale koupí rušilo a tak sem si s ní šla promluvit..nakonec sem se musela rozhodnout jestli Bona a nebo nového koně na závody..rozhodla sem se pro Bona né proto že sem proti prpdávání koní nebo že sem na něm byla závislá ale proto že sem nechtěla toho koni vystavovat stresu…nakonec se to zvrtlo natolik že sem prožívala pravé peklo!! Musela se do toho vložit mamka a koně sme si vezli brzy domů k mému štěstí ne jen Bona ,ale i krásnou kobylku ČT:) která se ukázala že je skvělá..mé štěstí ovšem nemohlo trvat věčně..kobylka se nedala připustit a tak ji otec poslala dál…prodala se na školního koně kde sice podává dobré výkony ale již nemá v očích jiskru..:( obrečela sem to i kvůli stylu jak byla odvedena nedozvěděla sem se to od táty,ale od paní co dostala za ůkol prodat ji,až ten den co si pro ni přišli…ale i tak sem si říkala že mám přeci Bona:)ten ale stále více stárnul..byl sám tak sem mu sehnala jednoho ponika jen jako kamaráda:D bon ale dostal měsíční slepotu a hrozilo že oslepne trvale i na zdrave oko…lidé se rozdělily do dvou skupin jedna říkala že ho mám prodat dokud je čas a není slepý,druhá polovina byla pro jatka..já byla pro Bona..šla sem s ním ven a zjistila sem že ten kůn bojuje!!a tak sem bojovala i já!!sehnala sem všechno co se dalo..léky¨,bylinky.knihy..musely sme to zvládnout bez veterináře prostě nebyly peníze…a Bon to zvládl…přicházeli další koně další cenné lekce..a já si Bona vážila víc a víc…:Dpřišel ovšem čas kdy se musel prodat..našla sem dívku z blízké vesnice koně měla ráda a Bona si zamilovala:)chtěla si ho vzít ale zatím byl čas nebylo kam spěchat než připraví stáj atd. začala na něho jezdit a stali se z nich přátele né jako jako se mnou ale rozuměli si a respektovali se a já věděla že to pujde:D přišla ale rána Bon měl ůraz nohy na pevné překážce..občas kulhal..nelepšilo se to..naopak stále stárnul a já viděla jeho stále se horšící stav..divce sem koupi rozmluvila věděla sem že by to přineslo jen utrpení a stála sem před nejhorším rozhodnutím svého životaa rozhodlasem opět podle něho..byla sem s ním v boxu pak ho vyvedla do výběhu a zjistila sem co musím udělat on to potřeboval on to chtěl…už nebojoval..kvůli penězům padla možnost uspání a mě čekal šok když sem vyslechla tátu že jediná možnost sou jatka…šla sem za Bonem a nevěděla sem co bude dál…bylo to tak on se vzdal a já mu nemohla vráti chut žit jako u tolika koní před ním…u toho nejdůležitějšího to nešlo…na jatka sem jela s ním stála sem vedle něho v posledních vteřinách..ten den nechtěl poprvé za deset let co sme ho měli nastoupit do přívěsu..neudrželi sme ho a on utekl do vyběhu..pak přešel a bez nejmenších pochyb vešel do přívesu..na jatkách nezaváhal byli sme tam ráno takže Bon tam byl jedíné zvíře..sám vyšel po rampě a ja mohla jen děkovat osuu že mého koně schledaly tak velkým že se ještě vešel do “klece”v podstatě to byl takový box..nebyl zastřelen dostal šok..a já byla metr od něj divala sem na něj a když padl k zemi tak sem odšla..když sme jely s tátou domů tak vycházelo slunce a já si říkala jakto že není konec..jak je možne že se svět nezastavil aspoń´na chvíly aby uctil Bonovu památku…pak sem šla do školy a musela sem to říct té dívce co si ho chtěla koupit…dva měsíce sem si nesedla na koně..můj “první” kůń byl Bagi asi hra osudu,ale byl to jediný końšký přitel jakého kdy Bon měl..já nikdy nezapomenu na ten pocit..cválat po louce “letět” ta jizda byla v slzách..od té doby sem jezdila ale už nikdy sem se k tomu nevrátila tak jako dřív…rodiče se rozvedli nezvládli sme to hlavně já..bydlíme v malém bytě mamka nemá peníze aby mi platila hodiny ježdění a na Bagim už kromě táty nikdo nejezdí..chtěla sem jít na veterinu ale už to nezvládám..nikdy mi nevadil pohled na krev..dávala sem svým koním injekce když to potřebovaly pomáhala doktorce když u nás byla stála sem vedle koní když doktorka oznámila že se musí uspat..viděla sem zemřim kobyli při porodu a to hříbě se tím odsoudilo k smrti..viděla sem staré koně,týrané koně,mrtvé koně i hořelé,když se ted´podívám vidím Bona!!Škola sem musela zavrhnout dostala sem těžkou zkoušku a neobstála při ní…nemám kde jezdím a strašně mi to chybí,a nejen to musela sem se přestěhovat..bydlím ve městě v paneláku..už nevstávám v pět abych nakrmila a vykydala..měla sem sen…od mala…něco co mě bavilo v čem sem vynikala, něco čemu sem rozuměla a tím že sem za tím šla sem si zničila nejen sen,ale i rodinu,nezvládla sem psychicky být s tátou proto byl rozvod..maku ted vídám zřídka má nového přítele,táta nejeví velký zájem,brácha má jiné záliby…tím nechci abyste přestali hledat svuj sen!!já jeden ztratila..jiný našla..našla sem přatele kteří přimě stály i v tom nejhorším…našla sem lidi kteří mě mají rádi at sem jakoli daleko a vím že vždy když tam přijdu tak tam budou pro mě!!:)vím co je pro mě důležité vím co chci od života! co vyžaduji od druhých a co můžů dát já…vím že mám nějakou sílu o které sem dříve nevěděla a ani sem nezapoměla na to co sem se naučila od BONA od mého osudového koně..nebyl první ani posledni byl jediný co mě naučil bojovat co mě donutil podívat se na sebe a na svuj život..těd znám svůj cíl vím čeho chci v životě dosáhnout a vím že proto udělám vše_noo a kdyby to náhodou nevyšlo tak vím že půjdu dál život má smysl už jen proto že vás mají ostatní rádi a něco ve vás vidí..já něco viděla v Bonovi a jestli ssi řeknete(jako mnoho dalších v mém okolíže stejně nakonci skončil na jatkách tak já vám odpovím ANO skončil ale mezitím prožil deset let a devet z nich byly naplneni laskou a stestim…naučil hodně dětí a lidí jezdit a chovat se ke konim nebo zvířatům vůbec a mě držel nad vodou když brácha málem umřel i při dalších podobných prožitcích…a ukázal mi co chci a naučil mě věřit já věřím že nežil zbytečně!!a jednou chci zjistit co to bylo za koně jednou chci jit do toho výběhu který ro něho tolik znamennal že tam musel jít i poslední den svého života a poděkovat mu nejen jako bonovi ale i jehopravemu jmenu..vím že na něho nikdy nezapomenu…byl to kůn ke kterému sem cítila lásku,respekt,oddanost…životní kůn?? možná..životní přítel??jiste!!!:)jděte za tím co chcete a nikdy se nevzdavejte i kdyby se vas cíl měnil..musíte jít!!

Moje zájmy a známky? Zájem číslo jedna je pro mě jednoznačně FOTBAL a to může být docela problém. A když to spojím se školou, nejvíc mě baví cizí jazyky, hlavně angličtina, němčina teda moc ne, ale chodím ještě na kurzy španělštiny a ráda bych začala i s francouzštinou nebo italštinou. Mám tedy opravdu jít za svým cílem a v budoucnu se stát sportovní novinářkou v Anglii(tam bych chtěla úplně nejvíc), ve Španělsku nebo v jiné z fotbalových velmocí? Navíc mě moc baví psaní, a zatím jsem se nesetkala s jediným špatným komentářem k mým článkům nebo třeba i slohovým pracím ve škole. Dokonce jsem jednou ve škole psala práci o svém oblíbeném klubu a naše paní češtinářka jí ohodnotila na výbornou! :-D No, já prostě nevím, jestli má můj “cíl” nějakou reálnou šanci a když, tak jestli je to opravdu práce, kterou bych se mohla živit. Bezpochyby by mě moc bavila, ale mám pocit, že když bych teoreticky měla na víc, mohla bych svého rozhodnutí dost litovat. Ve škole mě totiž hned po jazycích baví také matematika a fyzika. Vím, je to zvláštní, ale je to tak. Bohužel s naší profesorkou si opravdu nerozumím, takže mé známky nejsou nejlepší, ale když nejsem zrovna zkoušená u tabule a neposlouchám její “rady”, tak mě to opravdu baví.
Už toho nechám, stejně to nejspíš nikdo číst nebude, takže nebudu zbytečně zabírat místo…

Hmmm…Já mam třeba spoustu zájmů, strašně ráda zpívám, tancuju, nebo maluju, ale pořád mam takovej pocit, že tim nežiju dostatečně na to, abych do toho fakt šla (např. nějaká umělecká škola zaměřená na zpěv…). No a potom mě strašně bavěj cizí jazyky, ale zatim se učim jenom angličtinu, teď další rok se budem ve škole učit francouzštinu. Miluju ten pocit, když prostě nějakýmu textu fakt rozumim. A taky třeba strašně ráda píšu, zrovna teď píšu takovej amatérskej román, ale nejsem si jistá, jestli se to dá číst xD. Kdyžtak kdybyste si to některá z vás chtěla přečíst a ohodnit, klidně bych to poslala.
No a láká mě teda docela povolání novinářky, jenže si zas řikám – v těchhle oborech je strašná konkurence a jedinej člověk na kterýho se můžeš spolehnout jseš ty sama a já nevim, jestli bych v tom dokázala žít…A zas kvůli těm jazykům bych docela chtěla cestovat a pracovat jako tlumočnice.
Nenapadá nějakou z vás ještě nějaký povolání ve kterym bych využila cizí jazyky?

obdivuju všechny kteří vědí co chtějí a jdou si za tím…já mám zájmy odlišný a dost často nestálý…štve mě to. chodím na střední na zdravku, ale zrovna v tomhle se nevidím…šla jsem tam kvůli matice. no a když si teď promýšlím na jakou vejšku bych se chtěla přihlásit, tak nevím. mám strach že na to nemám…když mě třeba něco zaujalo tak to je zase soukromý. co by mě zajímalo je catering. ale k tomu se můžu dopracovat přes hotelovku která je právě soukromá:(.a platit přes 60 000 ročně, to je na provaz.a tak hledám a hledám ale nějak nenacházím…